Ukázka z knihy: Čistý

Ukázky z knih

Vytvořeno 30. 8. 2013 3:00

Autor: Redakce

Rok kostí, špinavých hrobů, úmorné práce. Rok mumifikovaných mrtvol a zpívajících kněží. Rok znásilnění, sebevražd, náhlých úmrtí. A přátelství. A touhy. A lásky… Rok tolik odlišný od všech ostatních, které dosud prožil.

Paříž roku 1785. Přeplněný starý hřbitov zamořuje vzduch zápachem a znepříjemňuje život lidem v jeho okolí.

Do tohoto prostředí přichází mladý venkovský inženýr Jean-Baptiste Baratte s královským pověřením k demolici hřbitova i sousedního kostela. Ale hřbitov má už od nepaměti své místo v srdcích místních obyvatel. Někteří si proto život bez kulis kostela a hřbitovních zdí nedokážou představit. Baratte svou práci zpočátku chápe jako příležitost přispět vlastním dílem k historickému pokroku a coby muž vyznávající osvícenské ideály se pouští do odstraňování historického břemene, které sužuje celou Paříž. Zanedlouho však vytuší, že zkáza hřbitova by mohla být předzvěstí jeho vlastní zkázy.

Ukázka:
„Něco pro vás mám, Baratte. Jistý podnik, který od vás bude vyžadovat, abyste se jej zhostil s potřebným odhodláním i jistou diskrétností, a pokud tak učiníte, můžete se spolehnout, že vás hladký profesní vzestup nemine. Vybudujete si na něm jméno.“
„Jsem vám vděčný za důvěru, pane.“
„O důvěře prozatím nemluvme. Slyšel jste o hřbitově Neviňátek?“
„O hřbitově?“
„Vedle tržnice les Halles.“
„Ano, pane, o tom jsem slyšel.“
„Polyká pařížské mrtvoly delší dobu, než paměť sahá. Snad už od dávných dob, kdy se město nerozpínalo mimo ostrovy. Tehdy se to jistě dalo vcelku snést. Ale pak město začalo růst. Obklopilo ho. Byl postaven kostel. Kolem pohřebiště byly vztyčeny zdi. A za zdmi domy, obchody, hospody. Všechno možné. Hřbitov si získal slávu, byl oslavován jako poutní místo. Matka církev na pohřebních poplatcích vydělala spoustu peněz. Za místa v kostele celé jmění. Za místa ve vnějších chodbách o něco méně. Jámy byly pochopitelně zdarma. Nemůžete po lidech chtít, aby vám platili za to, že jejich ostatky položíte na jiné jako plátek slaniny.
Proslýchá se, že během jedné morové rány bylo na hřbitově Neviňátek za necelý měsíc pohřbeno na padesát tisíc mrtvol. A tak to pokračovalo dál, jedno tělo na druhé. V rue Saint-Denis stávaly dlouhé řady pohřebních vozů. Pohřbívalo se dokonce i v noci, při světle pochodní. Jedno tělo na druhé. Je jich nepočítaně. Hordy natěsnané do kousku země o velikosti bramborového pole. Přesto to zřejmě nikoho neznepokojovalo. Nikdo se nebouřil, nikdo neprojevil odpor. Lidé to snad dokonce považovali za normální. A potom, přibližně s příchodem generace našich rodičů, začaly chodit stížnosti. Některým lidem bydlícím v sousedství hřbitova začala jeho blízkost vadit. Jídlo se kazilo. Svíčky zhasínaly, jako by je sevřely dva neviditelné prsty. Lidé ráno cestou ze schodů omdlévali. A také se objevily morální poklesky, převážně mezi mládeží. Mezi mladými muži a mladými ženami s doposud neposkvrněnou pověstí…
K prošetření věci byla ustanovena komise. Převeliké množství vzdělaných mužů o tématu napsalo převelikou spoustu slov. Vznikala doporučení, tvořily se plány nových, hygienických hřbitovů, které se opět měly nacházet za hranicemi města. Ale na doporučení nikdo nedbal; plány byly svinuty a odloženy. Mrtví dál proudili k branám Neviňátek. Místo se pro ně vždycky našlo. A tak by to pokračovalo dál, Baratte. O tom netřeba pochybovat. Pokračovalo by to až do konce světa, kdyby před pěti lety nepřišlo jaro a s ním nezvykle silné lijáky. Zhroutila se zeď pod zemí, která oddělovala hřbitov od sklepa domu v jedné ze sousedních ulic s výhledem na hřbitov. Do sklepa se nahrnul obsah společného hrobu. Snad si dovedete představit, jak to znepokojilo všechny, kdo bydleli nad sklepem, jejich sousedy, sousedy sousedů, zkrátka každého, kdo při každém ulehnutí do postele musí usínat s myšlenkou, že hřbitov doráží jako lačné moře na zdi jejich domů. Už své mrtvé nedokázal dál udržet.
Mohlo se stát, že byste pohřbil otce a už za měsíc nevěděl, kde leží. Znepokojilo to samotného krále. Byl vydán rozkaz, že se Neviňátka musí zavřít. Kostel i hřbitov. Bezodkladně zavřít, zamknout vrata. A tak to navzdory žádostem Jeho biskupské Milosti zůstalo dodnes. Hřbitov je zavřený, prázdný, tichý. Jaký je váš názor?“
„Na co, pane?“
„Je možné takové místo jednoduše nechat být?“
„To je těžko říct, pane. Zřejmě ne.“
„Zapáchá.“
„Ano, pane.“
„Jsou dny, kdy mi připadá, že ho cítím až sem.“
„Ano, pane.“
„Zamořuje město. Pokud se to tak nechá dost dlouho, otráví nejen místní obchodníky, ale i samého krále.“
„Ano, pane.“„Bude odstraněn.“
„Odstraněn?“
„Zničen. Kostel i hřbitov. Celé místo musí opět vonět. Použijte oheň, použijte síru. Použijte, cokoli budete potřebovat, abyste se ho zbavil.“
„A jeho… obyvatelé, pane?“
„Kteří obyvatelé?“
„Mrtví.“
„Zbavte se jich. Do poslední kůstky. Bude k tomu potřeba muž, který se nezalekne jen tak nějaké nepříjemnosti. Někdo, koho nezastraší štěkot kněží. Kdo nepodléhá pověrám.“
„Jakým pověrám, pane?“
„Nenapadlo vás, že místo jako Neviňátka je opředeno legendami? Dokonce se traduje, že v kostnici žije jakýsi tvor, kterého zplodil vlk v těch dávných dnech — měli bychom říct nocích —, kdy ještě v zimě vlci přicházeli až do města. Bál byste se takového tvora, Baratte?“
„Jedině pokud bych věřil v jeho existenci, pane.“
„Jste bezpochyby skeptik. Voltairův stoupenec. Chápu, mezi mladými muži z vaší vrstvy je obzvlášť oblíbený.“
„Jsem… Slyšel jsem o něm, samozřejmě…“
„Ano, samozřejmě. I zde ho čteme. Je to běžnější, než byste hádal. Co se důvtipu týče, jsme dokonalými demokraty. A muž, který měl tolik peněz jako Voltaire, nemohl být veskrze špatný.“
„Ne, pane.“
„Stíny vás tedy neděsí?“
„Ne, pane.“
„Práce to bude jemná i hrubá zároveň. Budete disponovat autoritou tohoto úřadu. Dostanete peníze. Zprávy mi budete podávat prostřednictvím mého zástupce, monsieur Lafosse.“ Ministr se zadívá Jeanu-Baptistovi přes rameno. Jean-Baptiste se ohlédne. Na stoličce u dveří sedí muž. Sotva si stačí povšimnout jeho dlouhých, bílých prstů a vytáhlých údů, oděných v černém. Také jeho očí, samozřejmě. Dvou černých hřebíků zatlučených do lebky.
„Budete Lafosse informovat o všem. Má v Paříži kancelář. Bude vás chodit navštěvovat při práci.“
„Ano, pane.“
„A povahu svého počínání si ponecháte pro sebe tak dlouho, jak jen to bude prakticky možné. Záliby lidí jsou nepředvídatelné. Mohou mít v lásce dokonce i místo jako Neviňátka.“
„Kdy se mám pustit do práce, pane?“
Jenže ministr náhle ohluchl. Ministr o něj ztratil zájem. Listuje v papírech a natahuje se pro skleničku, kterou mu sluha při pohybu kolem stolu vloží do nastavených prstů.
Lafosse vstane ze stoličky. Z hlubin kabátu vytáhne složený zapečetěný list papíru a potom měšec. Obojí podá Jeanu-Baptistovi. Jean-Baptiste se mu ukloní, ještě hlouběji se ukloní ministrovi, pozpátku dojde ke dveřím, otočí se a odejde. Muž, který tu seděl s ním, je pryč. Byl to také inženýr? Onen Jean-Marie Lestingois, o kterém se zmínil ministr? A pokud by se sluha se zažloutlýma očima podíval nejdřív na něho, byl by teď úkolem zničit hřbitov pověřen on?
Sebere svůj jezdecký kabát ze židle, přes kterou ho přehodil. Psí moč na podlaze mezitím ztratila hybnost a pomalu se vsakuje do dřeva.