Ukázka z knihy: Oběť Molochovi

Ukázky z knih

Vytvořeno 6. 9. 2013 3:00

Autor: Redakce

Lovecká výprava našla v žaludku medvěda kost z lidské ruky. Několik měsíců nato je u sebe doma zavražděna Sol-Britt Uusitalová. Rebecka Martinssonová a kirunští policisté začínají vyšetřovat případ, který na první pohled vypadá jako vražda ze žárlivosti nebo zášti. Když je Rebecka z případu odvolána a nahrazena nepříjemným prokurátorem Carlem von Postem, rozhodne se vzít si všechnu nevybranou dovolenou. Nedokáže Sol-Brittinu vraždu pustit z hlavy, stát stranou a nechat vyrůstat sedmiletého Sol-Brittina vnuka bez rodiny a příbuzných, aniž by se dozvěděl, co se stalo jeho babičce.

Spolu s vyšetřováním vraždy a policejní prací vyplouvá na povrch starý příběh Hjalmara Lundbohma, kirunského podnikatele z počátku minulého století, a jeho milostná aféra s krásnou učitelkou Elinou Petterssonovou. Přítomnost je propojena s dávnými událostmi více, než se zdálo.

Ukázka:
Patrik Mäkitalo vyžene psy. S čenichy u země zmizí v dálce jako dvě hnědé střely. Vyrazí za nimi s navigací GPS v ruce.
Nezbývá než se pustit po stopě. Zvedne oči k obloze a doufá, že nezačne vydatně sněžit.
Jde rychle. Myšlenky mu zabloudí ke skupině lovců, se kterými se právě seznámil. Patří k těm, kteří na čekané nasávají a pak usnou. Jeho tempu by nestačili. A už vůbec by nezvládli lov samotný.
Přejde štěrkovou cestu. Na druhé straně ji lemuje písečný pás. Medvěd si to namířil přímo nahoru po svahu. Širokým, těžkým krokem. Patrik vloží ruku do viditelných medvědích stop.
Obyvatele Lainia už posedla medvědí horečka. Vědí, že medvěd byl občas hodně blízko. Vedle převrácené popelnice našli jeho trus, červený jako kaše z borůvek a brusinek, z něhož se za chladného rána ještě kouřilo. O medvědovi se hodně mluví. Oprašují se staré historky.
Patrik sleduje rýhy v zemi v místech, kde se musel medvěd zapřít předními tlapami, aby se vyškrábal nahoru. Jako by na nich měl místo drápů nože. Ve vesnici stopy změřili. Položili vedle nich krabičku sirek a vyfotografovali to mobilem.
Ženy a děti se drží doma. Nikdo si netroufne jít do lesa na houby. Rodiče vyzvedávají děti na zastávce školního autobusu, aby je odvezli domů autem.
Musí to být pořádný macek, napadne Patrika při pohledu na medvědí stopy. Starý masožravec. Zřejmě proto se pustil do toho psa.
Vejde do vysokého borového lesa. Tady se mu jde lehce. Borovice rostou dál od sebe jako na kolonádě. Vysoké kmeny bez větví, jen nahoře šumí koruny. Mech, který v létě praská pod nohama, je teď měkký, nasáklý vodou, a nevydá ani hlásku.
Dobře že je takové ticho, pomyslí si.
Projde kolem staré stodoly. Uprostřed se stavba propadla. Kolem leží zetlelé zbytky střechy. Zima ještě není tak dlouho, aby zem zmrzla. Patrik se boří do drnů a začíná se pěkně potit. Páchne to tam bahnem a železitou vodou.
Zanedlouho se stopy stáčejí. Táhnou se dolů k nízkému porostu kolem říčky Vaikkojoki.
Někde v dálce zakráká do šedavého rána pár havranů. Pak porost zhoustne. Stromy se tlačí na sebe. Bojují o prostor. Útlé borovice a pichlavé šedé smrčí. Hubené březové větévky, ze kterých žlutě svítí neopadané lístky na jinak šedozeleném pozadí. Není vidět dál než na pět metrů. A to ještě stěží.
Už je dole u řeky. Občas musí odhrnout větvičky rukou. Vidí jen pár metrů před sebe.
Najednou zaslechne psy. Třikrát ostře zaštěkají. Pak nastane ticho.
Patrik pochopí, co to znamená. Vyrušili medvěda. Vyhnali ho z pelechu. Jakmile psi ucítí pronikavý pach z doupěte, obvykle zaštěkají.
Po dvaceti minutách je uslyší štěkat znovu. Tentokrát vytrvale. Jsou medvědovi v patách. Mrkne na GPS. Půldruhého kilometru. Psi štěkají za běhu. Pronásledují ho. Nezbývá než se vydat tím směrem. Zatím se nijak hnát nemusí. Doufá, že mladá fenka se k medvědovi nedostane moc blízko. Do všeho se trochu moc hrne. Druhý pes je rozvážnější. Vydrží stát na místě, varovně štěkat a udržovat si bezpečný odstup. Většinou se nepřiblíží na víc než tři metry. Teď se od něj určitě drží ještě dál, na čtyři pět metrů. Postřelený medvěd bývá netrpělivý.
Po půlhodině se štěkání ozývá z jednoho místa. Medvěd i psi teď stojí bez hnutí.
No jasně. V té nejhorší houštině. Všude samé roští a žádný výhled, hrůza. Patrik pokračuje v cestě, až je od nich jen dvě stě metrů.
Vítr fouká ze strany. Nevadí. Medvěd by ho zvětřit neměl. Odjistí pušku. Jde pořád dál. Srdce mu buší.
To nic, říká si. Osuší si dlaň o nohavici. Trocha adrenalinu k tomu patří.
Je od něj padesát metrů. Přimhouří oči a pokouší se pátrat ve křoví, odkud se ozývá štěkot. Oba psi na sobě mají reflexní vestu, zářivě zelenou na jedné straně a jasně oranžovou na druhé. To aby je lovec dobře odlišil od medvěda, až dojde na věc. A aby viděl, kterým bokem k němu stojí.
Náhle si všimne, jak se vepředu zableskne něco oranžového. Který ze psů to je? Nejde to rozeznat. Medvěd obvykle stojí mezi nimi. Patrik pátrá pohledem, mhouří oči a plíží se co nejtišeji blíž a blíž. Připravený vystřelit, nabít a zase vystřelit.
Vítr změní směr. V tom okamžiku zahlédne druhého psa. Psi stojí tak deset metrů od sebe. Tam někde musí být medvěd. Ale Patrik ho pořád nevidí. Teď mu ale vítr fouká šikmo na krk. To se mu nelíbí. Zvedne ručnici.
Medvěda uvidí na vzdálenost deseti metrů. Z tohohle místa se střílet nedá. Je mezi nimi moc stromů a roští. Najednou se medvěd vztyčí. Zvětřil ho.
A pak se k němu rozběhne. Stane se to hrozně rychle. Než se Patrik stačí nadechnout, medvěd urazí polovinu vzdálenosti. Je slyšet praskot, jak cestou láme větve.
Patrik vystřelí. První výstřel medvěda přiměje uhnout do strany. Ale běží dál. Druhý výstřel ho zasáhne přesně. Medvěd se svalí tři metry od něj.
Psi se na něj vmžiku vrhnou. Koušou ho do uší. Tahají ho za kožich. Patrik je nechá být. To mají za odměnu.
Srdce mu buší jako o závod. Lapá po dechu a přitom psy chválí. Výborně. Šikovná holka. Páníčkův poklad.
Vytáhne telefon a zavolá lovce.
To bylo o fous. Až moc těsně. Hlavou mu projede myšlenka na syna a přítelkyni. Pak ji vyžene z hlavy. Zadívá se na medvěda. Je velký. Pořádný obr. Skoro černý.
Parta lovců dorazí na místo. Ve vzduchu se vznáší studený podzim, huňatý medvěd a hluboká úcta. Kolem medvědího těla uvážou popruhy, jejich konce si provlečou kolem krku a v podpaždí a táhnou ho na mýtinu u cesty, kam dojedou čtyřkolkou. Dřou se jako mezci. Je to pěkný macek, usoudí.
Pak dorazí inspektor z krajského úřadu. Prohlédne si místo, kde Patrik medvěda skolil, aby se ujistil, že nebyl porušen lovecký zákon. Zatímco chlapi po té námaze oddechují, nabere všechny nutné vzorky. Ustřihne chomáč chlupů, vyřízne vzorek kůže, odřízne medvědí koule a zavíracím nožem vydloubne zub, podle kterého se určí věk.
Pak mu rozřízne břicho.
„Mrkneme se, co méďa zbaštil?“ zeptá se.
Patrik Mäkitalo přivázal psy ke stromu. Slabě kňučí a škubají sebou na vodítku. Je to přece jejich medvěd.
Z obsahu žaludku se kouří. A příšerně to smrdí. Pár chlapů bezděčně o krok ucouvne. Vědí, co je uvnitř. Zbytky Samuelova psa. Inspektor to ví také.
„No jasně,“ zamumlá. „Lesní bobule a maso. Kosti a kůže.“
Šťourá v té kaši klacíkem. Koutky úst se mu udiveně stáhnou.
„Ale co je, sakra, tohle…“
Zmlkne. Pravačkou v gumové rukavici vytáhne pár úlomků kostí.
„Kurva, co to sežral?“ zamumlá a trochu se v tom povrtá klacíkem.
Chlapi přistoupí blíž. Drbou se na temeni, až jim kšiltovky sklouznou do čela. Jeden vytáhne brýle.
Inspektor se prudce zvedne. Ucouvne. Mezi prsty svírá kus kosti.„Víte, co to je?“ zeptá se.
Ve tváři je úplně popelavý. Před tím, co se mu zračí v očích, se ostatní zachvějí. Les ztichne. Vítr se utiší. Ptáci zmizí. Jako by nechtěli prozradit tajemství.
„Pes to v žádném případě není. To tedy vím jistě.“