Ukázka z knihy: Nonstop knihkupectví pana Penumbry

Ukázky z knih

Vytvořeno 7. 10. 2013 3:00

Autor: Redakce

Do knihkupectví pana Penumbry v San Francisku nastoupí na noční směny nový prodavač Clay Jannon, webdesignér, který přišel o předchozí místo kvůli ekonomické krizi. Zákazníků není mnoho a do obchodu se vracejí stále titíž — ale vlastně si nikdy nic nekoupí. 

Místo toho si půjčují obskurní svazky ze zadních koutů obchodu a hlásí se k členství v jakémsi tajemném klubu pana Penumbry. Zdá se, že knihkupectví je jen zástěrkou něčeho většího. 

Clay spoléhá na to, že mu jeho přátelé — Neel, podnikatel ze Silicon Valley, a Kat, specialistka na vizualizaci dat zaměstnaná v Googlu — pomohou zjistit, co se vlastně v jeho novém zaměstnání děje. Z chování zákazníků vypozorují zvláštní vzorec, který je poté dovede k šifrovaným zprávám. Ukazuje se, že tajemství pana Penumbry dalece přesahuje zdi knihkupectví. 

Vitální a oslnivě inteligentní kniha. Robin Sloan napsal dobrodružný příběh pro jednadvacáté století. Román evokuje pohádkový půvab knih Haruki Murakamiho, kyberpunkovou inspiraci Neala Stephensona i raného Umberta Eca. Má v sobě jedinečnost, citlivost i živost, která je v beletristickém světě vzácná.

Ukázka:
Pan Penumbra prodává použité knihy a všechny jsou v tak vynikajícím stavu, že by klidně mohly být nové. Vykupuje je během dne — prodat knihy můžete jen muži, jehož jméno je napsáno na dveřích — a nejspíš je velmi náročný obchodník. Na žebříčky nejprodávanějších knih příliš nedbá. Jeho inventář je velmi eklektický a jediným měřítkem je, jak se mi zdá, jeho osobní vkus. Takže tu nejsou žádní mladiství kouzelníci ani upíří policie. Což je škoda, protože tohle je přesně ten typ obchodu, kde byste dostali chuť koupit si knížku o mladistvém kouzelníkovi. Tohle je ten typ obchodu, kde byste se zatoužili mladistvým kouzelníkem stát.
Vyprávěl jsem o knihkupectví svým kamarádům a pár z nich se zastavilo obhlídnout si regály a podívat se, jak šplhám do prašných výšin. Většinou jsem je přemluvil, aby si něco koupili: román od Steinbecka, nějaké Borgesovy povídky, tlustou bichli od Tolkiena — všichni tito autoři očividně spadají do oblasti Penumbrova zájmu, protože má na skladě jejich kompletní dílo. Když nic jiného, vnutím kamarádům aspoň pohlednici. Pod stolem u vchodu je jich celá kupa. Je na nich perokresba přední části obchodu — jemná práce, tak stará a nemoderní, že se už brzy dostane znovu do módy — a pan Penumbra je prodává po dolaru za kus.
Ale dolar jednou za pár hodin nemůže můj plat pokrýt. Vlastně nemám ponětí, z čeho mě platí. Vůbec nemám ponětí, jak se tohle knihkupectví drží nad vodou.
Je tu jedna zákaznice, kterou jsem viděl už dvakrát, žena, o které jsem přesvědčený, že pracuje vedle U Prdelky. Jsem o tom naprosto přesvědčený proto, že v obou případech měla oči orámované řasenkou tak, že vypadala jako mýval, a byla cítit kouřem. Má zářivý úsměv a popelavé blonďatohnědé vlasy. Nedokážu říct, kolik jí je — mohla by to být vyžilá třiadvacítka nebo taky pozoruhodná jednatřicítka —, a netuším, jak se jmenuje, ale vím, že má ráda životopisy.
Při první návštěvě pomalu kroužila okolo předních regálů, šoupala nohama, jakoby duchem nepřítomná se protahovala, až nakonec přišla k pultu. „Máte tu knížku u Stevu Jobsovi?“ zeptala se. Měla na sobě naducanou mikinu North Face, pod ní růžový nátělník a džíny a mluvila trochu brnkavým hlasem.
Se svraštělým čelem jsem jí odpověděl: „Asi ne. Ale podívám se.“
Pan Penumbra má databázi uloženou v sešlém béžovém počítači Mac Plus. Vyťukal jsem jméno autora na klávesnici a Mac tlumeně zabzučel — to je tón úspěchu. Měla štěstí.
Oba jsme naklonili hlavu a pročítali oddíl ŽIVOTOPISY a našli jsme ho: jediný výtisk, leskl se jako nový. Možná to byl dárek pro tátu inženýra, který knížky vlastně nečte. Možná si to táta inženýr chtěl přečíst raději na Kindlu. Tak či onak, někdo sem tu knížku nabídl k prodeji a ona u pana Penumbry obstála. Zázrak.
„On byl tak krásnej,“ řekla North Face s knihou v natažené ruce. Z bílé obálky shlížel Steve Jobs, rukou si mnul bradu a na očích měl kulaté brýle, které trochu připomínaly ty Penumbrovy.
O týden později přihopsala do obchodu, zubila se a tiše tleskala — takhle vypadala spíš na třiadvacet než na jednatřicet — a povídá: „Teda, bylo to super! Hele,“ najednou zvážněla, „on napsal taky knížku o Einsteinovi.“ Ukázala mi na mobilu stránku Amazonu s Einsteinovou biografií od Waltera Isaacsona. „Viděla jsem ji na internetu, ale říkala jsem si, že bych si ji třeba mohla koupit tady…“
Na rovinu: tohle bylo neuvěřitelné. Sen každého knihkupce. Naprosto nečekaně tady stála striptérka, vykřikla Počkat! — s velkým očekáváním jsme se skloněnou hlavou pátrali v seznamu, ale ukázalo se, že v Penumbrově oddělení ŽIVOTOPISY není ani jeden výtisk knihy Einstein. Jeho život a vesmír. Bylo tam patnáct různých knížek o Richardu Feynmanovi, ale vůbec nic o Albertu Einsteinovi. Tak pravil Penumbra.
„Fakt ne?“ našpulila rty. „To je blbý. No nic, budu si to muset koupit on-line. Díky.“ Pak odkráčela zpátky do noci a zatím se nevrátila.
Budu upřímný. Kdybych měl ohodnotit zkušenosti ohledně toho, jak je pohodlné, jednoduché a uspokojivé obstarávat si knihy, vznikl by takovýto seznam:

1. Perfektní nezávislé knihkupectví, jako třeba Pygmalion v Berkeley.
2. Velký a prozářený obchod Barnes & Noble. Ano, je to komerce, ale přiznejme si to — mají hezké obchody. Hlavně ty, kde najdete veliký gauč.
3. Oddělení knih ve Walmartu (hned vedle hlíny do květináčů).
4. Knihovna na palubě USS West Virginia, jaderné ponorky hluboko pod hladinou Pacifiku.
5. Nonstop knihkupectví pana Penumbry.

Takže musím tuhle nahnutou loď zase srovnat. Ne, vůbec se nevyznám ve vedení knihkupectví. Ne, nedržím prst na tepu potenciálních zákazníků z řad těch, kteří se vracejí ze striptýzového klubu. Ne, nikdy jsem žádnou potápějící se loď nezachránil, pokud se ovšem nepočítá to, jak jsem zachránil klub šermu na výtvarné škole na Rhode Islandu před bankrotem tím, že jsem uspořádal čtyřiadvacetihodinový maraton filmů s Errolem Flynnem. Ale vím, že některé věci dělá pan Penumbra vyloženě špatně — přesněji řečeno nedělá je vůbec.
Například marketing.
Mám plán: nejdřív se předvedu s drobnými úspěchy, potom požádám o rozpočet, abych nechal vytisknout nějaké reklamy, do výlohy dám pár cedulí, možná se rozjedu až tak, že nechám na autobusovou zastávku v této ulici nainstalovat reklamní banner. Na laptopu budu mít otevřený jízdní řád autobusů, abych mohl zákazníky s pětiminutovým předstihem upozornit, že pojede další. Bude to úžasné.
Musím ale začít postupně, a vzhledem k tomu, že mě nerozptylují žádní zákazníci, můžu se tomu věnovat naplno. Napřed se připojím na nechráněnou síť Wi-Fi sousedního podniku — jmenuje se prdelka-net. Potom procházím místní stránky s recenzemi podniků a na jednu po druhé píšu nadšené komentáře o tomto skrytém klenotu. Na místní blogy posílám kamarádské e-maily s mrkajícími smajlíky. Na Facebooku zakládám skupinu s jediným členem. Zaregistroval jsem se do místního hypercíleného inzertního programu Googlu (stejný jsme používali v NewBagelu), kde si můžete svou budoucí kořist určit s nepředstavitelnou precizností. Z dlouhého formuláře vybírám tyto charakteristiky:

— bydlí v San Francisku;
— má rád/a knihy;
— „noční pták“;
— má hotovost;
— nemá alergii na prach;
— má rád/a filmy Wese Andersona;
— v poslední době na GPS zaznamenán/a v nejbližším okolí (maximálně pět bloků odsud).

Nemůžu si dovolit utratit za to víc než deset dolarů, a tak musím být konkrétní.
To by bylo k poptávce. Ještě je potřeba zamyslet se nad nabídkou — a nabídka pana Penumbry je, mírně řečeno, rozmarná. Jak jsem zjistil, nonstop knihkupectví pana Penumbry jsou ve skutečnosti dva obchody v jednom.
V přední části poblíž pultu se nachází víceméně normální knihkupectví. Jsou tu krátké police s označením HISTORIE, ŽIVOTOPISY a POEZIE. Tady najdete Etiku Nikomachovu od Aristotela nebo Trevanianovo Šibumi. Tohle víceméně normální knihkupectví je nevyrovnané a neúplné, ale aspoň se v něm prodávají knížky, které běžně bývají v knihovnách nebo na internetu.
Za ním a nad tím vším se na vysokých regálech s žebříky rozkládá druhé knihkupectví plné svazků, které — alespoň podle Googlu — neexistují. Můžete mi věřit, hledal jsem je. Mnohé z nich působí starožitně — jsou svázané v popraskané kůži a mají zlacené nápisy —, ale jiné vypadají v zářivých hladkých obálkách poměrně nově. Všechny jsou prostě… jedinečné.
Tomuhle říkám zadní inventář.
Když jsem tady začal pracovat, předpokládal jsem, že to jsou samé malonákladové tituly. Malé amišské tisky s nechutí k digitálním záznamům. Také jsem si říkal, že je možná někdo vydal vlastním nákladem — celá sbírka ručně vázaných jedinečných výtisků, které se nedostaly do Kongresové knihovny ani nikam jinam. Možná pan Penumbra provozuje něco na způsob knižního sirotčince.
Ale teď, asi po měsíci v tomto zaměstnání, si začínám myslet, že je to všechno mnohem komplikovanější. Tento druhý obchod má totiž jinou skupinu zákazníků. Je to malá komunita lidí, kteří kolem obchodu obíhají jako nějaké podivné planetky. Ani trochu se nepodobají North Face. Jsou starší. Přicházejí s algoritmickou přesností. Nikdy jen tak nechodí po obchodě a nerozhlížejí se. Chodí sem úplně bdělí, naprosto střízliví a chvějí se vzrušením. Například:
Zvonek nade dveřmi zacinká, a ještě než dozní, zadýchaný pan Tyndall vykřikne: „Kingslakea! Potřebuju Kingslakea!“ Ruce, kterýma si držel hlavu, spustí dolů (opravdu utíkal ulicí s rukama na hlavě?) a opře se jimi o pult. Opakuje tutéž větu takovým tónem, jako by mi znovu říkal, že mi hoří košile a jak je možné, že okamžitě něco neudělám: „Kingslakea! Rychle!“
Databáze na Mac Plusu obsahuje normální knížky i zadní inventář. Ty druhé nejsou v policích řazené podle názvu ani tématu (mají vůbec nějaké téma?), takže pomoc počítače je nezbytná. Naťukám do něj K-I-N-G-S-L-A-K-E a Mac pomalu zavrčí — Tyndall se neklidně pohupuje na patách — a potom Mac zazvoní a ukáže záhadnou odpověď. Není to oddíl ŽIVOTOPISY, ani HISTORIE, ani SCI-FI A FANTASY, ale 3-13. To znamená zadní inventář, oddělení tři, police třináct, což je asi tři metry nad zemí.
„Díkybohu, děkuju vám, ano, díkybohu,“ říká Tyndall vzrušeně. „Tady je knížka,“ — odkudsi, nejspíš z kalhot, vytáhne velikou knihu, tu bude vracet výměnou za KINGSLAKEA — „a tady je průkazka.“ Po stole mi pošoupne jednoduchou laminovanou kartičku, kde je tentýž symbol, který zdobí výlohu. Do tvrdého papíru je na ní vyražený tajemný kód, který musím zaznamenat. Tyndall má, jako vždy, šťastné číslo 6WNJHY. Při zapisování to napíšu dvakrát po sobě špatně.
Po opičím výkonu na žebříku zabalím KINGSLAKEA do hnědého papíru. Snažím se přitom zdvořile konverzovat: „Jak se vám dnes večer daří, pane Tyndalle?“
Velmi dobře, teď mnohem líp,“ vydechne a třesoucíma se rukama popadne balíček. „Posouvám se kupředu, pomalu, plynule a jistě! Festina lente, děkuji, děkuji!!“ Potom se zvonek znovu rozcinká a pan Tyndall odchvátá zpátky na ulici. Jsou tři hodiny ráno.