Ukázka z knihy: Sebevraždy panen

Ukázky z knih

Vytvořeno 14. 10. 2013 3:00

Autor: Redakce

První román jednoho z nejoceňovanějších amerických spisovatelů současnosti, autora bestsellerů Hermafrodit a Hra o manželství.

Podmanivý příběh pozoruhodných, předčasně zemřelých sester Lisbonových je vyprávěn s něhou i humorem. Když matka pouštěla svých pět dcer na jedinou schůzku jejich života, všechno se zdálo být téměř v pořádku, přestože tragédie visela ve vzduchu. Na záhadné dívky vzpomínají dvacet let po jejich úmrtí chlapci ze sousedství. Tehdy, v křehkém období dospívání, je obdivovali a zbožňovali a ještě po tak dlouhé době si vybavují útržkovité podrobnosti, které s nimi mají spojené: podprsenku promiskuitní Lux přehozenou přes krucifix, úchvatné vzezření sester na plese, dům, který pozorovali z opačné strany rozpálené, ospalé ulice, aniž by tušili, že v něm dochází k postupnému rozpadu rodiny, jenž vyvrcholí vyhasnutím několika životů. Pozadí románu tvoří předměstí Detroitu, nejlidnatějšího michiganského města a někdejšího symbolu amerického snu, na konci šedesátých let ovšem zmítaného rasovými nepokoji a čelícího počínajícímu útlumu místního automobilového průmyslu. Není náhoda, že sousedé zpětně spojují sebevraždy dívek s úpadkem své čtvrti. Autor čtenáři nepředkládá pouze nostalgické ohlédnutí do minulosti, ale také polemiku s americkou představou o šťastném životě. O tom, že je toto téma stále aktuální, svědčí mimo jiné skutečnost, že v době vydání českého překladu rozhodují o osudu Detroitu krizoví manažeři a věřitelé.

Román dosáhl kultovního věhlasu a dočkal se také filmové podoby v režii Sofie Coppolové.

Ukázka:
Toho rána, kdy přišla řada na sebevraždu poslední z dcer — tentokrát to byla Mary a vzala si prášky na spaní stejně jako Therese —, už oba záchranáři po příjezdu k Lisbonovým přesně věděli, kde najdou zásuvku s noži, plynovou troubu a trám v suterénu, na nějž bylo možné uvázat provaz. Vystoupili ze sanitky a nám se zdálo — jak už to tak bývá —, že by měli přidat na tempu. „Tohle není jako v televizi, lidičky, rychlejc to nejde,“ zamumlal tlustý záchranář polohlasem. Nesl těžký dýchací přístroj a defibrilátor, minul keře, které se rozrostly do obludných rozměrů, a k domu zamířil přes bujný trávník, který byl před třinácti měsíci, kdy tohle trápení začalo, ještě dokonale zastřižený.
První odešla nejmladší Cecilia, teprve třináctiletá. Podřezala si žíly ve vaně jako stoik, a když ji našli vznášející se na zrůžovělé hladině, se žlutýma očima plnýma posedlosti a drobným tělem, z něhož se šířil pach zralé ženy, záchranáře její klid vylekal natolik, že zůstali stát jako očarovaní. Ale potom se kupředu vrhla paní Lisbonová a její křik vrátil místnosti skutečnou podobu: krev na koupelnové předložce, žiletka pana Lisbona potopená v záchodové míse s červeně mramorovanou vodou. Záchranáři vyzvedli Cecilii z teplé koupele, která zrychlovala krvácení, a zaškrtili jí paži. Mokré vlasy se jí lepily na záda a prsty na nohou a na rukou už měla promodralé. Neřekla ani slovo, ale když jí rozpojili ruce, zjistili, že si k pučícím ňadrům tiskla obrázek Panny Marie zatavený v plastové fólii.
To se stalo v červnu, v sezoně střechatek, kdy naše město každoročně pokryjí nánosy hmyzích těl. Pomíjivé mušky se v mračnech zvednou ze znečištěného jezera zaneseného řasami, zaslepí okna, potáhnou kapoty aut a sloupy veřejného osvětlení, ozdobí městská mola a přilepí se k lanoví plachetnic — rok co rok tatáž všudypřítomná hnědá masa létajících potvor. Paní Scheerová, která bydlí ve stejné ulici, nám řekla, že viděla Cecilii den před jejím pokusem o sebevraždu. Dívka prý stála u obrubníku ve starých svatebních šatech s ustřiženým lemem, které nikdy nesundávala, a dívala se na Ford Thunderbird obalený střechatkami. „To aby sis skočila pro koště, holka,“ poradila jí paní Scheerová. Jenže Cecilia na ni upřela spiritualistický pohled. „Jsou mrtvé,“ prohlásila. „Žijí jen čtyřiadvacet hodin. Vylíhnou se, rozmnoží a pak natáhnou brka. Ani se nestihnou najíst.“ A na ta slova zasunula ruku do hmoty z hmyzích ostatků jako do koupelové pěny a vykroužila v ní své iniciály: C. L.
Pokoušíme se seřadit fotografie chronologicky, ačkoli po tolika letech to není nic snadného. Několik snímků je rozmazaných, ale přesto mají výpovědní hodnotu. Exponát číslo 1 zachycuje dům Lisbonových krátce před tím, než si Cecilia sáhla na život. Tuto fotografii pořídila realitní makléřka Carmina D’Angelová, kterou si najal pan Lisbon, aby prodala dům, jenž už jeho velké rodině nestačil. Na snímku je vidět, že břidlicová střecha ještě nezačala shazovat šindele, nad keři se dosud rýsuje stříška domovního vchodu a okna nedrží pohromadě pruhy lepicí pásky. Pohodlné předměstské bydlení. Napravo v okně v prvním podlaží je jasně patrná skvrna, v níž paní Lisbonová rozpoznala Mary. „Vždycky si tupírovala vlasy, protože se jí zdálo, že je má zplihlé,“ řekla nám, když po letech vzpomínala, jak vypadala její dcera za svého krátkého pobytu na světě. Makléřka stiskla spoušť ve chvíli, kdy si Mary Lisbonová fénovala vlasy. Na fotce se zdá, že dívka má hlavu v plamenech, ale to je jen optický klam. Bylo 13. června, slunečno, dvacet osm stupňů.
Jakmile se záchranářům podařilo omezit krvácení na tenký pramínek krve, položili Cecilii na nosítka, vynesli ji z domu a zamířili k sanitce čekající na příjezdové cestě. Cecilia připomínala droboučkou Kleopatru nesenou otroky. Jako prvního jsme viděli vyjít čahouna s mrožím knírem, jaký nosil Wyatt Earp (poté, co jsme ho v průběhu dalších rodinných tragédií poznali trochu víc, jsme mu začali přezdívat „Šerif“), a potom se objevil tlouštík, který svíral nosítka za zadní držadla a opatrně našlapoval po trávníku s pohledem upřeným kamsi na vyfasované boty, jako by se bál, aby nešlápl do psího hovínka. Později jsme se ovšem dozvěděli něco víc o lékařských přístrojích a pochopili jsme, že ve skutečnosti kontroloval hodnoty krevního tlaku. Zpocení záchranáři se nemotorně blížili ke chvějícímu se a blikajícímu vozu. Tlouštík klopýtl o opuštěnou kriketovou branku. Naštvaně do ní kopl a branka se rozjela, zvířila prach a zhroutila se na cestu. Mezitím vyběhla z domu paní Lisbonová, za sebou táhla Ceciliinu flanelovou noční košili a z hrdla se jí vydralo táhlé zakvílení, které zastavilo čas. Tyhle čtyři postavy na okamžik vytvořily pod opelichanými stromy a nad rozpálenou, vyprahlou travou živý obraz: dva otroci přinášející oběť na oltář (nakládající nosítka do vozu), kněžka ohánějící se pochodní (mávající flanelovou noční košilí) a panna omámená narkotiky s bledými rty roztaženými do úsměvu, působící jako z jiného světa a nadzvedávající se na loktech.
Paní Lisbonová jela vzadu v sanitce, kdežto pan Lisbon nasedl do svého auta a cestou do nemocnice dodržoval povolenou rychlost. Dvě z jejich dcer byly mimo domov: Therese na vědeckém kongresu v Pittsburghu a Bonnie na hudebním soustředění, kde se pokoušela naučit se hrát na flétnu poté, co nechala klavíru (měla příliš drobné ruce), houslí (bolela ji brada), kytary (rozedřela si prsty do krve) a trubky (otékal jí horní ret). Mary a Lux zaslechly houkání sanitky na hodině zpěvu u pana Jessupa, který bydlel naproti přes ulici, a okamžitě se rozběhly domů. Vpadly do přeplněné koupelny a při pohledu na pohansky nahou Cecilii s krví potřísněnými předloktími zažily tentýž šok jako jejich rodiče. Venku se pak objaly na pásu přerostlé trávy, který svalnatý chlapec jménem Butch vynechal, když jako každou sobotu sekal trávník před domem. Na druhé straně ulice se parta zaměstnanců zajišťujících údržbu zeleně věnovala několika z našich skomírajících jilmů. Siréna se rozkvílela a botanik i jeho tým přerušili postřik a dívali se za odjíždějící sanitkou. Jakmile zmizela z dohledu, znovu spustili pumpy s insekticidem a pokračovali v práci. Majestátní jilm, který je vidět na pozadí exponátu číslo 1, posléze podlehl houbě šířené kůrovcem a musel být poražen.
Záchranáři odvezli Cecilii na pohotovost do nemocnice Bon Secours na Maumee Avenue. Cecilia sledovala pokusy o záchranu svého života s hrozivým odstupem. Zežloutlýma očima ani nemrkla, a když jí zavedli do žíly jehlu, nesnažila se ucuknout. Rány na zápěstí jí sešil doktor Armonson, který pět minut po transfuzi prohlásil, že Cecilii nehrozí žádné nebezpečí. Zvedl jí bradu a řekl: „Copak tu děláš, zlato? Ve svém věku ještě ani nevíš, jak je život krutý.“
A to, co mu Cecilia tehdy odpověděla, bylo jediným vzkazem na rozloučenou, jaký po sobě kdy zanechala. Navíc předčasně, protože tentokrát svou sebevraždu přežila. „Je vidět,“ spustila, „že jste nikdy nebyl třináctiletá holka, pane doktore.“