Ukázka z knihy: Složka 64

Ukázky z knih

Vytvořeno 18. 10. 2013 3:00

Autor: Redakce

Zneužívání, nátlak a týrání patřily ještě před čtyřiceti lety do každodenního života žen deportovaných na dánský ostrov Sprogø. Některým z nich nabídl tamější život neomezenou moc, ale většině způsobil utrpení. Podobný osud potkal i Nete Hermansenovou, jíž se z ostrova podařilo dostat pryč. Alespoň si to myslela.

Její případ se stane jedním z nejtěžších ve vyšetřování oddělení Q. Co ukrývá její minulost? Proč se na ostrov dostala? Kam zmizeli lidé z jejího okolí? A kdo za tím vším stojí?

Tvrdohlaví asistenti Asad a Rose přinutí svého šéfa Carla Mørcka znovu otevřít starý případ. Brzy však zjišťují, že se jedná jen o malou součást něčeho mnohem většího. O nejhorší možné zneužívání moci, kterému stále není konec. Carl mezitím řeší své vlastní problémy — starý případ úmrtí z roku 1978, kdy se za záhadných okolností utopil Carlův strýc. Vyšetřování, jež bylo nakonec uzavřeno pro nedostatek důkazů, mělo dva hlavní podezřelé: bratrance Ronnyho a Carla Mørckovy.

Knihy Jussiho Adlera-Olsena vycházejí v třiceti šesti jazycích. Jen v jeho rodném Dánsku se prodalo více než dva miliony výtisků a například v Německu prodej přesáhl tři a půl milionu knih.

Ukázka:
Nejprve ucítila v nose cizí předmět. Pak kolem sebe uslyšela hlasy. Tiché, ale autoritativní hlasy. Jasné a přátelské.
Za zavřenými víčky obrátila oči v sloup. Snažila se najít něco, čeho by se mohla pohledem zachytit. Nakonec to vzdala, klidně dýchala a odevzdala se tmě. Představila si obrázky prosluněných letních dnů a bezstarostných her.
Vtom ji od středu páteře směrem dolů silně zabolelo.
Prudce trhla hlavou dozadu a celé tělo od pasu dolů se jí zkroutilo v jednom dlouhém, bolestivém záškubu.
„Přidáme jí utišující prostředky,“ řekl jeden z hlasů a pomalu se ztrácel v mlze. Zase zůstala sama v neznámé prázdnotě.
Nete se narodila z lásky. Dítě pořízené na stará kolena a navíc jediná holčička mezi samými bratry. I když nepatřili mezi honoraci, nic jí nescházelo.
Jejich matka měla dvě šikovné ruce. Ruce vhodné jak k pohlazení, tak i k domácím pracím. Nete se stala jejím sluníčkem. Holčička s jiskrou v oku, v kostkovaných šatičkách a zvědavá na všechno, co se v jejich malém hospodářství šustlo.
Když jí byly čtyři roky, otec vyvedl před stavení hřebce. Nejstarší z bratrů ho naváděl, aby mohl naskočit na klisnu, a otec se jen usmíval.
Hřebcův úd se zachvěl a bratři-dvojčata se rozesmáli. To velké zvíře vylezlo na jejich sladkou Molly a vstoupilo do ní. Nete o krůček couvla.
Chtěla zakřičet, aby toho nechali, ale otec se jen chechtal bezzubými dásněmi a říkal, že jim brzy přibude nový tahoun.
Později Nete pochopila, že život může začínat i končit stejně dramaticky a že prožít všechno mezi těmito dvěma body naplno je umění.
„Měl hezký život,“ říkával její otec vždy, když podřezával vzpouzejícího se čuníka. To samé řekl i o Netině matce, když ji v pouhých osmatřiceti letech uložili do rakve.
Právě tato slova prolétla Nete hlavou, když se konečně probrala. Ležela na kovovém nemocničním lůžku a zmateně se rozhlížela ve tmě.
Okolo ní blikala světla a různé přístroje. Nic nepoznávala.
Pootočila se. Sice jen o malý kousek, ale okamžitě se ozvala bolest, která ji přinutila trhnout krkem dozadu. Dýchací cesty se jí prudce stáhly a hlasivky vybouchly.
Nepoznala, že to křičí ona sama, protože bolest v nohou přehlušila všechno ostatní. Ale křičela.
Náhle se dveře otevřely a po ní sklouzlo tlumené světlo. V následující vteřině ji obklopila změť světel, blikajících jako zářivky. Na těle ucítila neodbytné ruce.
„Pokuste se klidně ležet, paní Rosenová,“ ozval se utišující hlas a pak jí kdosi píchl injekci. Tentokrát ale neodpadla okamžitě.
„Kde to jsem?“ zeptala se. V dolní části těla pocítila úlevu a nohy jí zalévalo teplo.
„Jste v nemocnici v Nykøbing Falsteru. Tady jste v dobrých rukou.“
Povšimla si, jak se zdravotní sestra otočila ke svému kolegovi a povytáhla obočí.
V té chvíli si Nete vzpomněla, co se vlastně stalo.
Z nosu jí vytáhli zavedenou hadičku a učesali jí vlasy. Vypadalo to, jako by ji připravovali na poslední soud. Na zprávu, že její dny jsou sečteny.
U nohou postele stáli tři lékaři a primář se šedýma očima a vytrhaným obočím ji zasvětil do situace. „Váš manžel na místě zemřel, paní Rosenová,“ byla jeho první slova. Až mnohem později dodal: „Je nám to líto.“ Šlo o to uvést věci do správných souvislostí. Andrease Rosena pravděpodobně zabil blok motoru, který se nárazem přesunul na místo řidiče. Nemělo cenu pokoušet se ho zachránit, už mu nebylo pomoci. Místo toho se soustředili na to, aby vyprostili Nete. Nasazení záchranného týmu bylo ukázkové. Skoro se zdálo, že primář očekává, že se Nete během jeho proslovu začne usmívat.
„Podařilo se nám zachránit vám nohu, paní Rosenová. Pravděpodobně budete lehce kulhat, ale to je pořád lepší než druhá možnost, kterou jsme měli.“
V tomto okamžiku ho přestala poslouchat.
Andreas je mrtvý.
Je po smrti, a ona neodešla s ním. Teď se bude muset naučit žít bez něj. Byl to jediný člověk, kterého hluboce a upřímně milovala. Jen díky němu si už nepřipadala méněcenná.
A ona ho zabila.
„Utišující léky už začínají zabírat,“ řekl jeden z lékařů, ale nebyla to pravda. Stáhla se do sebe. Uvnitř jejího těla se mísilo zoufalství s porážkou a nad tím vším jasně zářila jako pekelný oheň tvář Curta Wada.
Nebýt právě jeho, celý její život by se ubíral jiným směrem.
Kdyby nebylo jeho a těch ostatních.
Nete polykala slzy a nadávky, kterým možná měla raději dát volný průběh, a sama sobě slíbila, že než její čas na tomto světě vyprší, všichni ti, kdo jí zkřížili cestu, zaplatí za to, oč ji připravili.
Slyšela, jak všichni odcházejí z místnosti. Už teď se jim vykouřila z hlavy. Zajímal je další pokoj a další pacient.
Když pochovali Netinu matku, atmosféra v domě přitvrdila. Pětiletá Nete byla učenlivá. Boží slovo a modlitby patří k neděli, říkával otec. A Nete se naučila výrazy, se kterými se ostatní dívky poprvé seznámily v mnohem vyšším věku. Kolaboranti, kteří za války spolupracovali s Němci a v Odense jim opravovali potřebné součástky, byli prostě zasrané, zkurvené svině a ti, kteří pořád otravovali, protože neměli nic jiného na práci, byli zase zaprdění sráči. U nich doma se věci nazývaly pravými jmény a mužská varlata byla jednoduše koule.
Kdo chtěl mluvit slušně a spisovně, musel jít o dům dál.
Hned první školní den Nete poznala, jak chutná pravá facka.
Šedesát žáků vyrovnaných v řadách před školní budovou a Nete mezi prvními.
„Tady je teda zkurveně hodně děcek,“ pronesla hlasitě a okamžitě upoutala pozornost paní řídící. Odměnou jí byla učitelčina permanentní nenávist a opovržení. Nete často okusila i výkonnost její pravé ruky.
Později, když už se jí zarudlá tvář zbarvila do modřiny, na požádání vysvětlila dvěma starším chlapcům z vyšší třídy, že jí starší bratři říkali, že když si člověk přetáhne předkožku a rukou si po něm jezdí nahoru a dolů, začne z něj stříkat.
Téhož večera seděla v obývacím pokoji a pokoušela se otci vysvětlit, kde se na jejím obličeji vzaly další modřiny.
„Nezasloužila sis nic jinýho,“ pronesl otec a víc se v tom nešťoural. Byl na nohou od tří od rána a večer už měl všeho dost. Takhle unavený byl ode dne, kdy si nejstarší ze synů sehnal práci v Birkelse a dvojčata odjela na moře do Hvide Sande.
Stížnosti na Netino chování přicházely ze školy nárazově, ale otec nikdy nepochopil, jak jsou závažné.
A malá Nete nechápala už vůbec nic.
Týden po nehodě se jedna mladá zdravotní sestřička zastavila u jejího lůžka a zeptala se, jestli by neměla někomu zavolat.
„Myslím, že jste jediná z celého oddělení, kdo ještě neměl návštěvu,“ řekla. Určitě to myslela dobře, nabízela Nete možnost dostat se z nicotné prázdnoty, ale všechno se tím jen zhoršilo.
„Nemám komu volat,“ odpověděla a požádala sestru, aby ji nechala v klidu odpočívat.
Téhož večera se u ní zastavil mladý právník z Maribo a oznámil jí, že má na starosti záležitosti zesnulého manžela a ona bude brzy muset podepsat několik dokumentů, aby se mohl spustit převod vlastnických práv. Naprosto ho nezajímalo, v jakém stavu se Nete nachází.
„Už jste si udělala představu, nakolik se budete chtít podílet na vedení chodu společnosti, Nete?“ zeptal se, jako by to už někdy v minulosti probírali.
Zavrtěla hlavou. Jak se může takhle ptát? Byla laborantka. S manželem se seznámila v jeho továrně, kde pracovala, a nic víc neuměla.
„Budete se zítra moci zúčastnit pohřbu, Nete?“ pokračoval dál.
Nete si povšimla, jak najednou bezděky nasála část spodního rtu za přední zuby. Jak se jí zastavil dech a s ním i celý svět. Jak jí stropní světlo najednou připadlo příliš ostré.
„Pohřbu?“ Nedokázala říct víc.
„Ano. Sestra vašeho manžela se ve spolupráci s naší advokátní kanceláří o všechno postarala. Instrukce vašeho muže byly naprosto jasné. Pohřeb a vše, co k tomu náleží, proběhne zítra ve 13 hodin v kostele ve Stokkemarke. Splníme jeho přání o malém obřadu, a proto se ho zúčastní jen ti nejbližší.“
Dál ho poslouchat nedokázala.