Ukázka z knihy: Syn větru a Prsatý muž

Ukázky z knih

Vytvořeno 29. 10. 2013 1:00

Autor: Redakce

Prsatý muž se po osmi letech vrací na ostrov Siberut a zjišťuje, že se v mnohém změnil jako jeho život. Jedinečný příběh o změně tak velké, že si ji jen těžko dokážeme představit. Kdo  je Syn větru a jak ovlivnil příběh Davida Zajíce? Kniha je věnována místům a bytostem, jež zmizely, a láskám, co zůstaly. Pokračování bestselleru Prsatý muž a zloděj příběhů.

Josef Formánek napsal pět knih, z nichž román Prsatý muž a zloděj příběhů čeští čtenáři nominovali mezi svých 100 nejoblíbenějších knih světa v anketě BBC a České televize Kniha mého srdce. Prodalo se jí již více než 72 tisíc výtisků už ve 12 vydáních.

Ukázka:

DUCHOVÉ A LEGENDA O BÁJNÉ ZEMI

Obřady už viděl při minulých výpravách, ale nikdy při elektrickém světle, které tam v podobě zářivek a pomocí prodlužovaček přitáhli. I když tam svítily petrolejové lampy, najednou to mělo úplně jinou atmosféru než u ohně.
Při zahájení obřadu Aman Tany všechny obešel a na náhrdelník či na oblečení jim zavěsil listy smotané ratanem. Když si ho vázali navzájem kouzelníci, přáli si hodně štěstí při šamanském letu.
David se, přestože to spatřil mnohokrát, těšil, jaké to bude tancovat na vlastních patách. Aman Tana odříkal nad slepicí podobné věty a prosby, jaké vyslovují různí věřící po celém světě – zejména se týkaly zdraví a dostatku. Potom s kurem obešel Amana Seilu, Amana Veroniku a všechny, co byli v umě Zádumčivého, včetně kapitána, který se česky bránil: „Mě s ní ošmrdlávat nemusíte.“ A jak se už mentawajsky naučil, dodal: „Masura bagata – děkuji.“
Kouzelník se slepici omluvil za zabití a nechal jednoho mladíka, aby jí zakroutil krkem. Ten ji ještě, když sebou v posledních záchvěvech trhala, strčil nad oheň, kde jí opálil peří. Následně slepici Aman Tana nařízl, roztrhl jí hruď a vyndal střeva i s pobřišnicí.
Z ní šaman zkoumal budoucnost – podle krvavých stop na průhledné bláně.
„Majeru le – velmi dobré.“
Oddíbnul kus masa a položil ho na okraj talíře, který nahradil mísu z teakového dřeva, a obešel s ním celou umu. V rozích se zastavil a prosil duchy zemřelých. To samé se opakovalo u dalších dárků pro předky, jako byl tabák nebo kus masa z prasete nadvakrát zabíjeného tupým kopím. Teprve když nařízli kůži nožem, kopí konečně provrtalo hrdlo. Zvíře chroptělo, dokud nevykrvácelo. Dlužno dodat, že předtím se mu kouzelník také omluvil, že mu berou život, protože se musejí najíst. Prase posléze potřel vonnými květy, teprve poté ho svěřil do rukou mladým chlapcům, aby ho zabili.
Bubeníci začali u ohně nahřívat krajtí kůže na bubnech, aby správně zněly, až se budou trefovat do neustále se zrychlujícího tempa tanečníků.
David již dříve odkoukal, že když se od ohně vracejí bubeníci, hráči na gadžaumy, brzo se začne tančit. Proto možná překvapil Amana Tanu tím, že se zvedl a vzal si správně mezi palec a ukazováček listy, které od něj předtím dostal.
„Jágaj boiro – Rozumí trochu,“ prohodil starší šaman k Amanu Seilimu.
Bubeníci začali hrát a kouzelníci i Prsatý muž se pohupovali v bocích a rukama napodobovali let ptáka. Zničehonic přišel sun krok vpřed a vzápětí dupání pozadu na fošny a bambus na zemi, takže vedle bubnů se ozvala i nesvázaná, nepřitlučená podlaha a rezonovala s každým dupnutím tanečníků.
Pořád rychleji!
První tři čtyři tance se Prsatý muž úporně snažil tancovat v rytmu podobné figury jako oba kouzelníci a odměnou mu byl jen smích žen a dětí.
Muži sedící na verandě umy ho pozorně a zamračeně sledovali, jestli bere tanec, který tady znamená cestu k duchům zemřelých, dostatečně vážně.
Když viděli jeho soustředěním přivřené oči a čůrky potu stékající po jeho masitém těle, přestali se tvářit tak urputně a někteří z nich se připojili k tanci.
Jakmile ztratili ostych, tančili s grácií a pohyby jejich trupu a rukou opravdu připomínaly let ptáka. David okouzleně sledoval lehkost, se kterou pluli prostředkem velké chýše, který tady na Siberutu byl od věků vyhrazen mužům – a při slavnostech tanci.
Teprve když Davidovi došlo, že může zavřít oči a představovat si, že letí povětřím v řadě za nimi, šlo to najednou samo. Ani se nemusel soustředit na gadžaumy či ozvěnu nohou ostatních tanečníků na volně položené, nesvázané bambusové podlaze. Cítil celým tělem,v jakém tempu vibruje podlaha, jak mu zrychluje srdce – a přidávají se i nohy. Cítil krev ve spáncích, vůni spálené prasečí kůže, letěl jako pták v oblacích. Na chvíli se toho pocitu lekl. Otevřel mimoděk oči, ale zjistil, že podobně blaženě, jako ve spánku, se usmívá i Aman Tana a Aman Seila. Rychle semkl víčka, aby se mu ten pocit letu vrátil.
Byl zklamaný, když tanec náhle skončil. Chtělo se mu pokračovat. Bylo to na něm asi vidět, ještě i po tanci se na místě pohyboval, protože Aman Tana se na něj usmál a poklepal mu na rameno: „Šetři síly.“
Sedli si na zem a oddychovali. David se zkusil jako oni ovívat suknicí, která měla na spodním okraji dřevěnou tyčku se svazky bílého peří na obou stranách.
Nemohl přemýšlet, jen se cítil v krátkém okamžiku tak v pohodě, že by se snad rozplynul, kdybyste ho o to požádali. Nevnímal, co se děje okolo, jen se těšil na okamžik, až bubeníci přinesou zpět nahřáté gadžaumy. Nedařilo se mu povídat si s kapitánem ani s nikým jiným. Jen se na přítele nepřítomně díval a kýval hlavou, ačkoli ho neposlouchal. Dokud se znovu nezachvěla podlaha pod bubeníky vracejícími se od ohně, nereagoval na nic.
Při dalším tanci spatřil mezi mžitky před očima sám sebe, jak leží v temně rudém moři.
Slyšel ticho a zároveň hukot, jako by někde poblíž startovalo letadlo.
V tu chvíli padl David jako podťatý na zem. Jeden z přihlížejících mužů ho polil vodou.
Byl zpět mezi tanečníky. Nikdo nic nemusel říkat. V okamžicích bezvědomí se mu však zdál dlouhý sen.
Ležel ve vlnách, které ho houpaly, viděl různé odstíny červené od žhavých uhlíků až po sluncem prosvícené okvětní lístky máku. Nic neslyšel, přesto vnímal spoustu vět.
Pak je uviděl. Blízké, co zmizeli.
Byli černošedí.
Objevila se silueta tety Hany, jež se pouze usmívala, a přesto cítil, že se ho ptá na mamku. Viděl babičku Zajícovou i babičku jabloneckou, dědu s orlím nosem. Nikdo z nich neotvíral ústa, a přesto na něj laskavě mluvili, až mu vytryskly slzy.
Naštěstí to při tanci, jak se celý potil, nebylo vidět. Bylo mu smutno po jeho třech holkách, a tak si představoval, že letí za nimi přes celou zeměkouli, v bílých oblacích. Co úder bubnu, to mávnutí křídel, až se mu zdálo, že letí strašně rychle. Točila se mu hlava.
Naštěstí dupot znovu přestal a on dosedl na podlahu přímo na místě, kde právě přestal tančit. Přerývavě se nadechoval a hlava mu pracovala v trochu opojném modu. Usmíval se.
Pomyslel, že snad už brzy přijde poslední transový tanec, jak ho kdysi viděl v Anai, kde postupně jeden šaman za druhým odpadávali v křečích na podlahu a s nimi i některé dívky. Mezi nimi též Toya, která sedící na podlaze jen třásla trupem a hlavou kroužila v prostoru nekonečnou osmičku. Někdo plakal, jiný se smál, další zas strnule ležel na podlaze umy a jen civěl na prach pomalu dosedající na prkna v mihotavé záři ohně.
„Už bude tanec mabuk? Víc dupání nevydržím,“ řekl Amanu Tanovi, a ten ho k jeho smutku uklidnil: „Neboj, další bude poslední.“
„Jak to?“ podivil se zklamaně David.
„Punen ale pa – slavnost skončila.“
„Ta moj durunia bosoa muturu ka mabuk – Nemůžeme tancovat až k transu?“
„Nemůžeš být mabuk. To můžou jenom sikereu samba sioko – kouzelníci a mladé dívky, které ještě neměly muže.“
David byl tak zklamaný, že už se mu při dalším tanci nedařilo zavřít oči a znovu letět. Nešlo mu to, a tak zkusil silněji dupat, kdyby jeho teorie o šejkování mozku fungovala.
Výsledek na sebe nedal dlouho čekat.
Při jednom silném dupnutí nejdřív praskl jeden zteřelý bambus, a jak sebou Zajíc vzápětí praštil o podlahu, další dvě prkna ten nečekaný úder shora nevydržela a pustila Mistra dolů na zem k prasatům, žijícím pod umou na kůlech.
Čím víc něco člověk chce, tím hlouběji se propadne.
A tak je to vždycky.
Nejdřív zavládlo všeobecné zděšení, zezadu umy, od ohniště, kde se dopékalo ságo, se od žen ozvalo známé poplašné: „Si geu geu – zemětřesení!“ Ale vzápětí to přehlušil hurónský smích Zádumčivého: „Třeba umřel. Bude další maso!“ Jakmile se však vzápětí z díry v podlaze vynořila hlava Prsatého muže, utišil se, ačkoli mu pořád škubaly koutky úst. Poctivě se snažil nevyprsknout smíchy, pročež se mu podařilo s bezúhonnou a kamennou tváří doříct: „… ale já mám radši koně.“
Davida vzápětí rozesmálo to, co prohodil Zádumčivý k ostatním v umě: „Jsou to zvláštní lidé, pijou tolik piva, ale místo aby z něj umřeli, bortí nám chýše.“
A tak se zřejmě dodnes v Takui traduje legenda o mužích z kmene Čeko, kteří kde se objeví, tam bortí umy a vypijí tolik piva, že by po něm jiní umřeli. Navíc pocházejí z bájné země Areu – země Daleko, kde rostou peníze na stromech.