Ukázka z knihy: Bestie

Ukázky z knih

Vytvořeno 26. 2. 2015 2:00

Autor: Redakce

Nejúspěšnější slovenský autor proniká do Čech novými knihami i filmem. Tvůrci připravovaného snímku Rudý kapitán podle předlohy Dominika Dána zveřejnili v půli natáčení teaser a první fotografie. Kapitán Richard Krauz, hrdina všech Dánových knih, ve filmu poprvé dostane konkrétní podobu polského herce Macieje Stuhra. Dominika Dána v současné době vydává v nových překladech do češtiny a ve výrazné grafické úpravě nakladatelství Slovart. Film Rudý kapitán by měl mít premiéru v kinech na jaře příštího roku, ale už letos na podzim vyjde jeho knižní předloha.

Dominik Dán je nejprodávanější slovenský spisovatel současnosti, jeho knih se prodalo už 650 tisíc výtisků, a zároveň tajemná postava slovenské literární scény. Aktivní elitní policista zatím nikdy neodtajnil svoji pravou identitu – jméno Dominik Dán je jeho literárním pseudonymem. Práce ho inspiruje v literární činnosti, základem jeho knih jsou skutečné případy.

Už na podzim loňského roku vyšla poprvé česky a s velkým úspěchem jeho detektivka Uzel, historicky první případ kapitána Krauze u bratislavské kriminálky, kam nastoupil na konci 80. let z místa pochůzkáře. Chronologii jednotlivých případů se nakladatelství Slovart bude snažit dodržet, přestože autor je zaznamenává na přeskáčku. Letos v únoru proto vychází Bestie, první Krauzův velký případ z raných devadesátých let, a následovat bude na podzim právě Rudý kapitán. Materiály k tomuto případu dostal Dominik Dán darem od bývalého pracovníka StB, který se sám aktivně účastnil pátrání po ukrytém církevním zlatě. StB pak byla po revoluci hlavním podezřelým z mučení a vraždy katolického kněze Štefana Poláka, jehož tělo se našlo na jeho faře ve vsi nedaleko Piešťan v roce 1987.
 
Přestože Dominik Dán ve svých knihách řeší reálné kriminální případy, odehrávají se v nekonkrétním Našem městě, byť je zřejmé, že se jedná o Bratislavu. Případy řeší vždy detektivové z oddělení vražd policejního sboru Našeho města, ale každá kniha je specifická a je psána z jiného úhlu pohledu. Hlavní postavou všech románů je detektiv Richard Krauz. On i jeho kolegové z elitního oddělení nejsou žádné černobílé charaktery – pijí trochu moc, znají se se všemi důležitými chlápky z podsvětí, bojují se svými nadřízenými.

Autor nepoužívá stejnou šablonu, jeho příběhy jsou vždy překvapivé a nedá se dopředu očekávat, kam bude příběh směřovat. Některé z jeho knih jsou klasické detektivky, jiné mají hlubší sociální nebo politický kontext. Ve většině příběhů není nejdůležitější otázka, kdo spáchal zločin – čtenář to často ví hned od začátku, ale jak policie pachatele najde a usvědčí. Často dokonce nebývá vyšetřování vraždy ani nejdůležitější zápletkou v příběhu. Styl vyprávění a živé dialogy připomínají klasické americké detektivky Eda McBaina.

Ukázka z knihy:

Komisař mnichovské kriminálky Wilhelm Knapp stál uprostřed obýváku a nevěřícně zíral na postel u zdi. Zvykl si na prasata v lidské kůži, jež dokážou bezcitně zabít člověka a sáhnout na něco, co jim nepatří a nač nemají právo, viděl už ledacos... ale tohle?! Mladý kolega v uniformě s brigadýrkou pod paží strnule hleděl před sebe, pak se mu vzbouřily vnitřnosti a raději vyběhl ven.
„Promiňte... Proboha...“ zaúpěl a zmizel v křoví.
Ležela na posteli rozvalená, namísto hlavy krvavá kaše s vyčnívajícími kostmi. Pravé oko rozbité, levé slepě hledělo kamsi pod stůl. Slepené chuchvalce vlasů pokrývaly celý polštář. Ruce podél těla. Nohy doširoka roztažené... kolem pravé byly omotané kalhotky. Noční košile vyhrnutá až k prsům. Velké krvavé skvrny kontrastovaly s bílým povlečením.
Soudní lékař ukončil ohledání, energicky si stáhl rukavice a zhluboka vzdychl. Chvíli váhal, jako by tomu dosud nevěřil, a poté spustil:
„Vražednej nástroj je támhle!“ ukázal ke křeslu, u něhož stála hranatá železná tyč, jeden konec obalený vlasy a krvavou kůží. „Proporce ran souhlasí s profilem tyče a stopy na ní jsou jasný! Je to vražednej nástroj. Vrah vniknul oknem.“
„Ale no tak, pane doktore!“ ohradil se komisař. „Pátrat budeme my, ne?“
„To je v pořádku, pane komisaři!“ ozval se detektiv z mnichovské kriminálky. „Než jste přišel, omrkli jsme to tu a pod oknem se našly čerstvý otisky polobotek dvaačtyřicítek. Podrážka má profil hlubokej půldruhýho milimetru. Stopy nejsou vyschlý, což v tomhle hicu znamená, že nejsou starší než pět hodin. Řekli jsme to i doktorovi.“
„Takže...“ pokračoval lékař a snažil se ignorovat komisařův nedůvěřivý pohled, „... smrt nastala asi před pěti, šesti hodinama... i když myslím, že spíš dřív než později. Vrah ji zabil asi dvěma, možná třema úderama do pravý horní části hlavy, ale tak silnýma, že prorazil lebeční kosti a úplně odtrhnul měkkou tkáň a kůži. Evidentně spala, stopy po zápasu a obraně nejsou žádný. Údery byly zasazený s mimořádnou razancí, což svědčí o... no, to nechám až po pitvě! Pysky...“ detektiv se naklonil k hlavě a prohlížel tvář, „ty dole, pane kolego... jsou podrážděný a vychlípený, na ochlupení jsou kapky... byla znásilněná. Když budeme mít štěstí... možná najdeme i spermie! Víc nám řekne pitva a expertizy, pánové, prozatím se poroučím.“
„Pane doktore, předtím, nebo potom?“
„Potom. Žádný stopy po zápasu. Překvapil ji ve spánku a zabil, až pak ji znásilnil.“
„Nekrofil?“
„Nevím, asi ne. Nekrofilie je úchylka, při který postiženýho vzrušujou mrtvoly, zatímco tenhle potřeboval něco víc... Potřeboval kulisu... krev... smrt... Sex až pak, když se nabažil krve, to není typickej rys nekrofilie.“
„Třeba nechtěl krev a to ostatní, možná chtěl jen kouřit, a když nedala, tak přitvrdil?“
„To ne, pane kolego, tohle ne! Neukecával ji, ona spala! Možná by souhlasila, za trochu peněz... Jak se tak koukám na tenhle byt... možná i za pár šupů, ale prokazatelně se jí neptal. Spala a vrah šel najisto... Nejdřív krev a pak sex! Nashle, pánové, uvidíme se na pitvě!“ odešel a nervózně si třel prsty, jako by chtěl setřít neviditelné stopy nechutného výjevu.
Detektiv přikročil k železné tyči a opatrně ji zdvihl. Komisař neprotestoval, podřízený měl rukavice. „Který hova¬do chodí na návštěvu oknem s tříkilovým železným klandrem? Bože, to zas bude případ!!“ Pohledem spočinul na stole. Nedopitá láhev vodky, sklenice na vodu, rozházené soletky, plastová miska se zbytky večeře. „Fakt asi nebyl na námluvách, je tu akorát jedna sklenice.“
„Dej ji zpátky, ještě jsme to tu nefotili,“ upozornil ho kolega a otevřel velký černý kufr, jaký používají technici od kriminálky všude na světě. Vyňal z něj cedulky s čísly, fotoaparát a stříbrný prášek na otisky prstů. Čekal na komisařův pokyn. Vstoupil uniformovaný policista, rozhlédl se, přelétl postel vyděšeným pohledem a zamířil ke Knappovi.
„Něco máme, pane komisaři! O tři domy dál předělávají zahradní plot. Je tam přistavenej kontejner na pevnej odpad. Úplně navrch... na hromadě betonový sutě je jednadvacet hranatejch železnejch tyčí dlouhejch půl metru. Vzbudili jsme správce a ten nám potvrdil, že v plotě bylo dvaadvacet takovejch tyčí, který držely vodorovný dřevěný latě. Všechny je odřezali a naházeli do kontejneru, protože novej plot chtějí dělat z betonovejch sloupků. I bez expertizy je jasný, že tohle je ta dvaadvacátá... Rozměr i barva jsou stejný i... prostě všecko. Vrah ji vytáh z kontejneru a...“
„Díky, seržante, ostatní už prošetříme sami. Dobrá práce, pokračujte.“
„Jasný, pane komisaři!“ zasalutoval a odešel.
Komisař si povolil kravatu, jež mu v tom hrozném vedru působila nesnesitelnou trýzeň, setřel si pot z čela a už se chystal dát povel technikům, aby začali, když si všiml mladého kolegy v uniformě, jemuž se před chvílí udělalo zle.
„Už je líp?“
„Ano... promiňte... To vedro... Víte, já jsem ji znal.“
„Výborně! Tak půjdeme ven.“
Zapálili si a mladý policista s úlevou vydechl kouř. Dvojice detektivů, kteří už tušili, že případ vyfasují oni, je následovala. První informace o oběti jsou základním odrazovým můstkem a oni o ně nechtěli přijít...
„Helena je alkoholička, čistá somra... Vidíte, jak žije, teda žila! Špína a hnus! Svobodná. Soud jí před šesti rokama sebral dcerku Natálii, asi šest, sedum let, a od tý doby pije eště víc. Znám ji, protože tu dělám okrskáře a musel jsem spolu¬pracovat s kurátorem, když jí brali dítě. Táhlo se to přes rok. Seznámili jsme se, pomáhal jsem jí sehnat práci, ale... nešlo to! Když začala, vydržela chlastat tejden v jednom kuse... a všecko... tvrdej, víno, pivo... šumafuk. Za tejden snědla akorát dva rohlíky a paštiku... zato vychlastala moře, co vám budu povídat. Když neměla co, brala i okenu...“
„Říkals, že je svobodná... A to děcko? S kým ho má?“ detektivové už pracovali naplno.
„To je podle mě celkem zajímavý. Její bejvalej, Heinz, bydlí v unimobuňce na smeťáku u výpadovky na Meinhoff... čtvrthodinku autem, ale on žádný nemá, takže pěšky to má slabou hodinku. Osud je to podobnej, i když nedávno jsem ho viděl vykládat cihly... Ale to je jen příležitostná fuška, nic natrvalo! Žili spolu tři, čtyři roky, před půlrokem se rozešli.“
„Žije s někým?“
„Prosím vás, v takový boudě na smeťáku? Je divnej, sám jako kůl.“
„Ale žlázy mu snad fungujou?“
„Žlázy?“
„No nic, my se na něj mrknem! Je tam víc těch buněk?“
„Tři. Dvě shořely, ta jeho je čerstvě natřená na zeleno. Na dveře mu už nevybylo, tak je namatlal nějakou žlutou, takovou hnusnou... Nemůžete se splíst!“
„Šéfe, my padáme.“
„Běžte, hoši, a doneste něco! Ráno se na nás vrhnou novináři a říďa... však víte. Tak padejte a něco doneste!!“
Komisař se vrátil do bytu oběti a unaveným pohledem těkal po jediné místnosti chudě zařízené domácnosti. Jako stín šel za ním okrskář, který ledacos věděl...
„Ještě jedna věc, pane komisaři. Helena měla památku po svý mámě. Řetízek, náušnice a náramek. Nikdy je neprodala, ať jí bylo sebehůř, měla je svázaný v takovým špinavým kapesníku v támhletý skříni nahoře. Bylo to zlato, nic moc, ale přece jen zlato.“
Technik si přistavil židli a přehrabal pár zbylých ručníků a cíchy. Výsledek se dal čekat. Skříň byla dokořán už při jejich příchodu a většina obsahu byla rozházená po podlaze.
„Nic! Byl tady!“ konstatoval technik a slezl ze židle.
„Takže nejen vrah a násilník, ale k tomu i zloděj!“ vzdychl komisař a poplácal okrskáře po rameni. „Dobrá práce, kolego, fakt dobrá... Nevzpomenete si ještě na něco? Cokoliv, všecko se může hodit.“
„Jistě, pane komisaři... budu se snažit!“
„Snaž se, snaž... My se taky budem...“
„Šéfe!“ ozval se druhý technik, který ohledával mrtvé tělo. „Koukněte!“
Nadzvedl polštář a pod zadkem oběti se objevila černá kupka. Kolega nelenil a zmáčkl foťák. Přisunul se blíž a zvěčnil to ještě jednou z jiného úhlu. Pak už jen sledoval, jak kolega vytahuje ponožku, pak druhou.
„Černý ponožky, pane komisaři! Pánský... velký!“
„No a co, velký?! Lidi tohodle typu si nemůžou vybírat, nosej, co najdou!“
 „Ale ne, pane komisaři, koukněte se tady! Tady dole ve skříni má starou krabici od bot a ta je plná ponožek, pár jsme jich už rozbalili, všechny jsou její velikost, pětapůlky. Má malý nohy. Tyhle jsou...“ opatrně rozprostřel nalezené ponožky na prostěradle a přiložil pásmo, „... osmičky! Velikost čtyřicet dva, ty jsou pánský! Nejsou její!“
„Tak jdem na to, hoši!“ vzdychl komisař. „Asi tu na nás dneska čeká víc překvapení!“
Začalo svítat a vedro se stupňovalo. Přilétly první mouchy a po nich tři pracovníci televizního štábu a pár novinářů. Detektivové sebou museli hodit, jinak by jim mouchy znečistil
mrtvolu, což by se chlapům na pitevně určitě nelíbilo.

Knihu Bestie vydalo nakladatelství Slovart