Ukázka z knihy: Konec civilizace

Divoch tu stál a přihlížel. „Ó ty nový a krásný světě, ó ty nový a krásný světe…“ Hudba slov v jeho mysli nabývala jiného ladění. Ta slova se mu vysmívala v jeho bídě a sklíčenosti, ohavně se na něj šklebila a cynicky se mu vysmívala. Ten ďábelský, zlomyslný smích jen zvětšoval nízkou špinavost a ošklivost noční můry, ošklivost a hnus. A náhle se ta slova stala polnicí volající do zbraně. „Ó ty nový a krásný světě!“ Byla to výzva, byl to rozkaz.

„Nestrkejte se!“ křičel vztekle pomocný pokladník. A sklapl víko pokladny. „Zastavím přidělování, dokud se nebudete slušně chovat.“
Delty reptaly, ještě chvilku se strkaly a pak se utišily. Hrozba pomohla. Být oloupen o somu – strašné pomyšlení!
„To už je lepší,“ pravil mladík a znovu otevřel příručí pokladnu.
Linda byla otrokyně a Linda zemřela. Ostatní však by měli žít svobodně a svět by se měl stát zase krásným. Náprava, povinnost! Náhle bylo divochovi nad slunce jasné, co má dělat. Jako by se otevřely okenice, jako by záclona vylétla nahoru.
„Další,“ řekl pokladník.
Další ženské stvoření v khaki postoupilo kupředu.
„Dost!“ zvolal divoch silným a zvučným hlasem. „Stát!“
Protlačil se ke stolu. Zástup delt na něho v údivu zíral.
„Forde!“ sotva vydechl pomocný pokladník. „To je divoch!“ Celý se vyděsil.
„Vyslechněte mě, prosím vás,“ křičel divoch vážným tónem. „Poslyšte, co vám řeknu…“ Ještě nikdy nemluvil na veřejnosti a bylo mu velmi zatěžko vyjádřit, co chtěl říci. „Neberte to hnusné svinstvo. Je to jed, je to jed.“
„Poslyšte, pane Divochu,“ pravil pomocný pokladník a smířlivě se usmíval. „Byl byste tak laskav a nechal mě…“
„Jed, který otravuje duši i tělo.“
„Ovšem, ovšem, ale nechte mě dokončit rozdělování, ano? Buďte tak laskav.“ S obezřelou něžností, jako by hladil zvíře, o němž se všeobecně ví, že je nebezpečné, poklepal divochovi na rameno. „Jen mě nechte dále…“
„Nikdy,“ křičel divoch.
„Ale podívejte se, člověče…“
„Zahoďte ten hnusný jed.“
Slovo „zahodit“ proniklo ochrannými vrstvami nechápavosti do vědomí delt. Z davu se ozvalo zlostné reptání.
„Přišel jsem, bych vám přinesl svobodu,“ pravil divoch a obrátil se k blížencům. „Přicházím…“
Víc už pomocný pokladník neslyšel. Proklouzl z vestibulu a hledal jisté číslo v telefonním seznamu.
„Není ani ve svém bytě,“ shrnul Bernard, „ani u mne, ani u tebe. Není ani v Afroditeu, ani v ústředně, ani na vysoké škole. Kde jen může být?“
Helmholtz pokrčil rameny. Přišli z práce a předpokládali, že divoch na ně čeká na tom nebo na onom místě jejich obvyklých schůzek, ale nebylo po něm ani stopy. Bylo to mrzuté, protože měli v plánu zaletět si v Helmholtzově čtyřsedadlové sportovní helikoptéře do Biarritzu. Jestliže se brzo neobjeví, přijdou pozdě na večeři.
„Počkáme ještě pět minut,“ pravil Helmholtz. „Když se do té doby neobjeví, tak…“
Přerušilo ho zvonění telefonu. Zvedl sluchátko. „Haló? U telefonu.“ Dlouho poslouchal a pak zaklel. „U Fordova vozu! Hned jsem tam!“
„Kdo to byl?“ ptal se Bernard.
„Jeden známý z nemocnice v Park Lane. Divoch je tam. Zdá se, že zešílel. Rozhodně je to naléhavé. Půjdeš se mnou?“
Běželi spolu ke zdvižím.
„Což se vám líbí být otroky?“ volal divoch, když přišli do nemocnice. Byl v tváři celý zardělý a oči mu rozhořčením horečnatě svítily. „Chcete být stále nemluvňátka? Ano, nemluvňátka, vrnící a cintající,“ dodal a v zoufalství nad zvířecí tupostí těch, které přišel zachránit, je zahrnul přívalem urážek. Ale jeho nadávky se odrážely od tlustého krunýře stupidity, dívali se na něj s prázdným výrazem tupého a chmurného záští v očích. „Ano, jako podělané děti,“ křičel. Zármutek a lítost, soucit a povinnost, to vše teď bylo zapomenuto, strávila ho hluboká a silná nenávist k těm zrůdným podlidem. „Nechcete být svobodní, nechcete být skutečnými lidmi? Víte vy vůbec, co je svoboda a lidství?“ Vztek mu dodával výmluvnosti, slova se mu snadno vybavovala a jen se hrnula. „Nechcete?“ opakoval, ale nedostal žádnou odpověď. „Tak tedy dobře,“ pokračoval vztekle. „Já vás naučím. Osvobodím vás, ať chcete nebo nechcete.“ Otevřel prudce dokořán okno, které vedlo do vnitřního dvora nemocnice, a začal škatulky se somovými tabletkami vyhazovat plnými hrstmi ven.
Při pohledu na tuto svévolno svatokrádež dav v khaki na chvíli zmlkl a zkameněl údivem a hrůzou.
„Zbláznil se,“ šeptal Bernard s očima široce rozevřenýma. „Zabijí ho. Oni ho…“ Tu se z davu ozval hlasitý křik. Vlna se hrozivě pohnula a hnula se k divochovi. „Ford mu pomoz!“ pravil Bernard a odvrátil oči.
„Přičiň se, a Ford ti pomůže.“ A se smíchem, přímo s jásavým smíchem razil si Helmholtz Watson cestu davem.
„Svobodní, svobodní!“ řval divoch, jednou rukou házel somu na dvůr a druhou mlátil do nerozeznatelných tváří útočníků. „Svobodní!“ A náhle stál Helmholtz vedle něho – „Ten dobrák Helmholtz!“ – a dával také rány – „Být konečně lidmi!“ – a také vyhazoval jed plnýma rukama z okna, „Ano, lidmi! Lidmi!“, až už žádný jed nezbýval. Sebral příruční pokladnu a ukázal jim černou prázdnotu. „Jste svobodni!“
Delty zavyly a zaútočily s dvojnásobnou zuřivostí.
Bernard stál nerozhodně na okraji bitvy. „Je s nimi konec,“ řekl si, a pobídnut náhlým impulsem, běžel jim na pomoc. Potom si to rozmysli a zastavil se. Ale zastyděl se a opět popoběhl dopředu, znovu si to rozmyslil a v mukách ponižující nerozhodnosti se zastavil – pomyslil si, že když jim nepomůže, mhou přijít o život oni, a když jim pomůže, může přijít o život i on – ale tu (Ford budiž pochválen!) vpadli dovnitř policisté s vypouklýma očima a prasečími rypáky plynových masek.
Bernard jim vyrazil naproti. Mával rukama – to už byl čin, něco dělal. Několikrát vykřikl „Pomoc!“ a volal stále hlasitěji a hlasitěji, takže měl iluzi, že pomáhá. Pomoc! Pomoc! POMOC!“
Policisté ho odstrčili a pustili se do práce. Tři muži s rozprašovači na zádech chrlili do vzduchu hustá mračna somových výparů. Jiní dva pracovali s přenosným přijímačem syntetické hudby. Další čtyři, vyzbrojeni vodními pistolemi nabitými velmi účinnou omamnou látkou, se protlačovali davem a opakovanými dávkami metodicky sráželi nejzuřivější bojovníky.
„Rychle, rychle,“ křičel Bernard. „Zabijí je, pospěšte si. Oni je… Au!“ Jeden z policistů už měl dost jeho vřeštění a střelil po něm z vodní pistole. Bernard vteřinu nebo dvě nejistě vrávoral na nohou, které náhle jako by neměly ani kosti, ani šlachy, ani svaly, byly jako z rosolu a nakonec už ani ne z rosolu, jen z pouhé vody; pak se skácel bezvládně na podlahu.
Náhle z přijímače začal promlouvat Hlas. Hlas Rozumu, Hlas Shovívavosti. Ze zvukového pásku se odvíjel syntetický projev proti vzpourám číslo dvě (střední síly). Přímo z hlubin neexistujícího srdce pravil Hlas pateticky „Přátelé, přátelé!“ tónem tak jemné výčitky, že i oči strážníků za plynovými maskami zvlhly na okamžik slzami. „Co to má znamenat? Proč nejste šťastní a hodní jeden na druhého? Šťastní a hodní,“ opakoval Hlas, „v míru a pokoji.“ Hlas se chtěl, klesal v šepot a na okamžik odumřel. „Ö, jak si přeji, abyste byli šťastní,“ začal znovu s vemlouvavou vážností. „Jak si přeji, abyste byli dobří a…“
Za dvě minuty Hlas a výpary somy vykonaly své. Delty se v slzách líbaly a vzájemně laskaly – půl tuctu blíženců najednou v objetí. Dokonce i Helmholtz a divoch měli na krajíčku. Ze skladu přinesli čerstvou zásobu krabiček s pilulkami somy. Rychle začalo nové rozdělování a za zvuku dojatého a pohnutého Hlasu, za zvuku barytonového loučení se blíženci začali rozcházet a srdceryvně plakali. „Žijte blaze, moji nejdražší přátelé, a Ford vás opatruj! Žijte blaze, moji nejdražší…“
Když odešel poslední z delt, policista vypnul proud. Andělský Hlas zmlkl.
„Půjdete klidně se mnou,“ ptal se seržant, „nebo vás mám uspat?“ a ukázal výhružně na svou vodní pistoli.
„Ale půjdeme klidně,“ odpověděl divoch a otíral si kapesníkem tržné rány na rtu, poškrábaný krk a pokousanou levou ruku.
Helholtz, který si stále držel kapesník na krvácejícím nose, souhlasně přikývl.
I Bernard se probral; už zase vládl nohama a snažil se využít okamžiku, aby se pokud možno nenápadně vytratil ke dveřím.
„Hej, vy tam,“ zavolal seržant a policista v prasečí masce přispěchal a položil mladému muži ruku na rameno.
Bernard se otočil s výrazem rozhořčené nevinnosti. Zdrhnout? To by ho ani ve snu nenapadl. „Já vážně nevím, co po mně chcete,“ pravil seržantovi.
„Jste přece přítel zatčených, ne?“
„No…,“ pravil Bernard váhavě. Ne, to opravdu nemohl popřít. „A pro ne?“
„Tak pojďte,“ pravil seržant a vedl ho ke dveřím, kde už čekal policejní vůz.


Zdroj ukázky:
HUXLEY, A. Konec civilizace aneb překrásný nový svět. Praha: Orfeus, 1993. ISBN 80-85522-27-6. S. 151-155.


Čtěte také:

Aldous Huxley – Konec civilizace aneb překrásný nový svět