Ukázky z knih: Martina Hohenberger – Rovnováha života

Vytvořeno 1. 3. 2018 1:00

Autor: Redakce

Hana Klímová je půvabná mladá žena, která se zamiluje do obdivuhodného muže. Připomíná to příběh upředený z mnoha odstínů fantazie, na nichž je založen úspěch nejedné pohádky. Jen kdyby nebylo té zpropadené nemoci, starostí o postiženou tříletou dcerku, žárlivého tatínka, bláznivé sestry, báječně ulítlé kamarádky do deště, inteligentní bejvalky coby zmije jedovaté, homosexuálního bratra psychologa a jeho téměř nezletilého milence. Tento román je plný zvratů a lásky ve všech jejích podobách. Jako dobře namíchaný koktejl na bázi nečekaných vzestupů a pádů vytváří perlivou příchuť skutečně pestrého života. A život sám získává titul barmana roku.

KNIHU MŮŽETE NYNÍ VYHRÁT V SOUTĚŽI NA SOUTĚŽNÍM WEBU VašeSoutěže.cz!

Čtěte: recenzi knihy od Jiřího Lojína.

PŘEDTUCHA

Poslední den mého celkem poklidného života začíná docela nevinně. Něco po půl šesté ráno, když pod sebou nemám o nic míň než tři kilometry vzduchu.
„Připrav se, pozor, skákej,“ zahuláká mi instruktor do obličeje.
Nervózně se zašklebím, v duchu se pomodlím a vyskočím z letadla. Chvíli mi trvá, než se dokážu nadechnout. Připadá mi, jako bych se ponořila do divoké vířící vody. Několik vteřin se volným pádem řítím k zemi. Pak se pomocí výtažného lana rozevře padák. Prudce to trhne. Můj žaludek metá kotrmelce a adrenalin mi hučí v uších. Miluju ten pocit po výskoku. Směju se na plné pecky a mávám šesti nadšencům, kteří se snáší za mnou.
Letoun se vzdaluje, až úplně zmizí za mraky. Užívám si pád brzděný křídlem z pevné látky a přitom se snažím vytěsnit myšlenky na nebezpečí tohoto rande se smrtí.
Právě vychází slunce. Zaplaví mě vlna štěstí. Tady nahoře se cítím skvěle, mám přehled, spoustu prostoru pro sebe a hlavně klid. Tři věci, které v osobním životě postrádám. Zdá se, že i čas tu nikam nespěchá. Pohybuju se blízko hranice vesmíru a jsem součástí kosmické dimenze. Má to v sobě cosi zvláštního a magického.
Zkontroluju výškoměr na zápěstí, sundám si parašutistické brýle a kochám se výhledem. Žádná krajina není tak krásná jako jižní Čechy s lesnatými kopci Šumavy, s četnými rybníky, v jejichž vodách se zrcadlí nebesa, se zámkem Hluboká, se sloupci páry, pod nimiž se lhostejně krčí chladící věže.
Střídavě přitahuju řídicí šňůry a směruju let k malé plošce, která shora nevypadá na letiště, ale spíš jako skvrna šedého betonu mezi kostelem a loukami.
Doskočím na přistávací pruh, udělám pár rychlých kroků a stáhnu padák k zemi, aby se do něj neopřel vítr. Odepnu si helmu a sleduju, jak ostatní ladnými oblouky klesají k zemi. Jako poslední dopadá instruktor Petr. „To je lepší než sex!“ křikne a plácne si dlaní s dalším adrenalinovým šílencem.
Stojím opodál, soukám se z kombinézy a sleduju, jak se celá partička řehtá. Jsem předem smířená s tím, že si tradičně vyslechnu chlapské vtípky na můj způsob letu, moje hrůzou stažené půlky a přihlouplý výraz při seskoku.
Vezmu zmuchlaný padák a položím ho na plachtu před hangárem. Petr ke mně přistoupí a chytí mě kolem pasu. Jeho šlachovitá ruka mi pomalu klouže na zadek. „Nechceš si ještě jednou skočit?“ řekne svůdným hlasem.
„Vždyť sis zrovna užil, ne?“ namítnu chladně.
„Škoda,“ hraje to na mě, přitom mě stiskne pevněji. „Kdy se uvidíme?“
„Nevím, nezlob se, já musím chvátat.“ Vykroutím se mu z náruče a líbnu ho na tvář.
„Co takhle zítra oběd?“
Přikývnu a zamávám všem na rozloučenou. Vyběhnu před letištní budovu, vytáhnu z úložného prostoru Vespy helmu a narazím si ji na pocuchané vlasy.
Šest padesát. Motorka pode mnou zavrní. Připadá mi, že stojím na startu. Čeká mě náročný den.
Prodírám se ulicemi podél plechové šňůry aut. Ranní provoz je v plném proudu. Mířím do nejprofláknutější městské čtvrti, kde bydlí budějovické naplaveniny, na sídliště zvané Mordor.
Zaparkuju na přecpaném parkovišti před panelákem, na kterém povlávají nedbale upevněné plachty. Už měsíc se tu provádí zateplení. Dělník v reflexní vestě rozbíjí pneumatickým kladivem betonový blok. Ten rachot dokonale dokresluje atmosféru nesoucí se v duchu post-atomárního konce světa.
PROBUĎ SE, TVÝ SNY SOU NA HOVNO! Graffiti na zdi mého domu hlásá slova proroka.
Otevřu vchodové dveře a vyběhnu po schodech do druhého patra. V bytě narazím na svou matku. „To je dost, že jdeš,“ vyhrkne bez cirátů.
„Adélka už vstala?”
„Jo, hraje si v pokojíčku.” Máma mi vtiskne do ruky obří hrnek kávy.
„Dáš si se mnou snídani?“ zeptám se.
„Co tě vede, musím běžet. Jdu ke kadeřnici,” odvětí máma a skepticky si změří moje zašmodrchané vlasy.
Roztržitě si z čela odhrnu zpocené prameny. „Takhle brzo?”
Máma se usměje. „Objednám tě, jestli chceš.”
„Ne, bohatě mi stačí voda a dětský šampon.”
„Víš, Hani, nechci ti radit,” začne mi radit moje matka, „ale měla by sis zastřihnout ty děsně suchý konečky. A obleč si něco elegantního, když máš ten pohovor. Snad nepůjdeš v etno tričku a v kristuskách? Co si chceš vůbec obléct?”
„Ještě nevím,” pípnu na odpor a protočím v duchu oči v sloup.
„Nevíš? A jak to chceš stihnout? Nic sis nenachystala a ráno lítáš po všech čertech.”
Stále stejná písnička. Tohle je nevyhnutelná cena za hlídání. Připadám si bezradná, protože se jejímu poučování nikdy nedokážu vzepřít. Ztěžka polknu žluč, která mi stoupá do krku.
„Uvědom si, že už se nemůžeš oblékat jak strašidlo do zelí,” tlačí máma na pilu.
Přikrčím se a začnu skřípat zuby.
„A nehrb se tak,” dodá máma. Přivře víčka a zadívá se na mě zkoumavým pohledem. „A co Petr? Už tě konečně požádal o ruku?”
Zaskočila mě.
„Co koukáš, jako by ti uletěly včely? Máš nejvyšší čas se vdát. Já jsem v tvým věku měla dvě děti a manžela. A taky zodpovědnost za rodinu.”
Unavuje mě její věčný recitál o tom, že nejsem zodpovědná a především vdaná, což je pro mámu jedna a ta samá věc. Pro ni je manželství vrcholem představivosti. „Mami, nech toho proboha,” zaskuhrám a obrátím oči ke stropu, ale tak, aby to neviděla.
Máma si uhladí záhyb na kostýmku a smete z rukávu neviditelné smítko. Zrakem zabloudí na své zápěstí. „Propána, to je hodin jak na věži,“ zaúpí. „A co ty výsledky?“ vzpomene si náhle.
„Dneska mi budou volat.“
„Dej mi pak vědět, Hani. Mějte se, děvčata.” Vzápětí za ní zaklapnou dveře.
„Dobře,” zavrčím do prázdné chodby.
„Maminko, kde jsi?” ozve se dětský hlásek.
„Jsem na chodbě, broučku.” Adélka přiběhne a vrazí do mě tak prudce, že mě málem převáží. Skloním se a chytnu ji kolem ramen.
„Mami, koukni, babička mi dala plyšáka.” Adélka se usměje a přitiskne si hračku k hrudi. „Jmenuje se Lojzík.”
„Je rozkošný.” Kleknu si na podlahu. Vezmu Adélčinu dlaň a přiložím si ji na tvář. Když tu tak dřepím a hledím na dcerku, mám pocit, jako by shon všedního dne ustal a svět kolem nás ztichl. Vydržela bych se na ni dívat věčně. Pohladím ji po vlasech. Na okamžik vnitřně bojuju s nutností vrátit se do reality.
„Pojď, musíme si pospíšit,” řeknu. „Že tě chytím!”
Adélka vypískne a nemotorně uhání do pokoje, ramenem přitom narazí do rámu dveří.
„Dávej přece pozor.“
Sedm třicet. Zlomky vteřin neúprosně vyměřují dobu, kdy mám ze sebe před zrcadlem udělat člověka, zavézt Adélku do školky a pak se dostat do práce. Dnes mě navíc čeká pohovor.
Zhltnu zbytek kávy a zalezu do koupelny. Myslím na to, že bych si nejradši napustila vanu a smyla ze sebe úzkost z toho, co všechno nestihnu. Blaženě vnímám šumění vody. Do tří minut jsem osprchovaná. Neochotně otočím kohoutkem.
Zaslechnu hlasité bouchnutí dveří záchodu.
Cestou do ložnice přemýšlím, co si vzít na sebe. Celé dvě vteřiny. Natáhnu si vyšisované džíny, fialovou halenku a zelené sako. Ty věci spolu neladí. Nevadí mi to. Oblečení nikdy moc neřeším.
Osm. Jsem učesaná a nalíčená. Jistě že ne podle matčiných představ, ale vystačím si s decentním make-upem, leskem na rty a řasenkou. Vlasy si stáhnu do culíku a neposlušné prameny strčím za uši.
Nyní jsem připravená vyrazit z domu. Upřu zrak do zavřených dveří záchodu. „Už budeš, broučku? Víš, maminka dost spěchá,“ žadoním a poklepávám špičkou boty o podlahu.
Osm nula tři. Dlouhá chvíle narušovaná dětským žvatláním z toalety se vleče a já cítím, jak ve mně stoupá jedna vlna paniky za druhou. Vnitřně bojuju s nutkáním kousat si nehty. Mámě trvalo čtyři roky, než mě to odnaučila.
„Hotovo!“
Díky bohu! „Ještě brejličky a batůžek.“
Osm nula osm. Popadnu dcerku a v rychlosti si hodím přes rameno tašku z hrubé látky, kde mám kromě laptopu, mobilu, nabíječky, dokladů, klíčů, peněženky, kapesníků, tampónů, lesku na rty, hřebenu, žvýkaček, účtenek, prášků proti migréně a náhradních punčoch také spoustu jiných nezbytných drobností, které se asi nachází na dně každé dámské kabelky.
Adélku nesu v náruči a alespoň v duchu zkouším popřít gravitaci. Klopýtám po schodech a nemůžu se zbavit nutkavé myšlenky, jestli jsem zamkla. Když vyběhnu z domu, připadá mi, že moje zpoždění geometrickou řadou narůstá. V rytmu burácejícího pneumatického kladiva běžím, co mi síly stačí, k zaparkované Vespě. Nasadím dcerce helmu, posadím ji na sedadlo před sebe a jediným kopnutím nastartuju. Stisknu Adélku koleny. Ona se při jízdě nadšeně směje. S mámou je vždycky sranda, že jo?
Před vchodem mateřské školky zpomalím a brzdy hlasitě zaskřípou. Čelím vyjeveným obličejům rodičů a krupobití jejich zlostných pohledů. Dítě na motorce se jim ani trochu nelíbí. Postavím Adélku na chodník a rozrazím branku. Předstírám, že neslyším ty uštěpačné názory za svými zády.
Dcerka se mi vykroutí z ruky, jakmile k ní v šatně přijde její asistentka. Kývnu jí na pozdrav. „Adélka trochu kašle. Dala jsem jí do batůžku pastilky. Mějte se hezky, Vendulko. Už musím běžet,“ vyhrknu jedním dechem a pohladím Adélčinu hlavičku.
Když sahám po klice, ozve se za mými zády „ehm, ehm”. S nemilou předtuchou se otočím. Přede mnou se tyčí robustní učitelka Sýkorová, která se urputně snaží tvářit mile. Vypadá, že na mě čeká.
Srovnám si záda a vybafnu na ni pozdrav.
„Rádi bychom s vámi mluvili,” pronese Sýkorová dívčím hláskem.
Střelím očima po hodinách nad vchodem a nervózně si potáhnu křížek na řetízku. „Víte, já spěchám, ale ve středu bych mohla přijít dřív.” S nadějí pohlédnu do neodbytného obličeje Sýkorové a... kapituluju. „Dobře, o co jde?”
„Pojďte se mnou do kanceláře.” Následuju ji a najednou se cítím jako spráskaný pes.
„Chtěli bychom se vás zeptat, co si po dvou měsících myslíte o pobytu Adély v naší školce,” zeptá se Sýkorová nasládlým hlasem, avšak opět v autoritativním plurálu, ačkoli jsme v místnosti samy.
„No, myslím, že je všechno v pořádku. Adélka se do školky těší. Proč se ptáte?”
„Jak víte, vzali jsme ji pouze na zkoušku. Vaše dcera se straní dětí a nezapojuje se do hry. Když je v místnosti hlučno, schovává se v rohu. Myslíme si, že tu není šťastná.”
„To mě mrzí,” zaúpím. „Promluvím s paní Vendulkou… s její asistentkou.”
„Já vím, kdo je paní Vendula,“ opáčí Sýkorová kousavě. „My jsme se rozhodli, že by bylo pro Adélu lepší, kdyby navštěvovala zařízení pro… ehm...” Na okamžik se zarazí, jelikož se na ni zpříma zadívám. „... ehm... pro děti s vyššími nároky na péči. Například v Zachariášově ulici...”
„Tam mají volné místo až od září. Já ale potřebuju školku teď! Velmi nutně ji potřebuju!” zoufale jí skočím do řeči. Zahledím se na ztuhlé rysy ženy, která netuší, že sháním novou práci a že jsem bez školky totálně vyřízená.
Sýkorová potřese hlavou a zděšeně na mě zírá. Nejspíš se obává, že se samým zoufalstvím chystám složit. „Můžete to zkusit v soukromé ško–”
„Ta stojí šest tisíc měsíčně,” vypísknu o dvě oktávy výš, jako by nastal konec světa.
„Adéla bude v menší skupině spokojenější,“ vede si Sýkorová svou. Pro jistotu však couvne o krok dozadu. Zřejmě si není jistá, jestli jí teď nepůjdu po krku.
Mám na krajíčku. Rychle zamrkám, abych zahnala slzy. Začíná se to protahovat a já nenápadně juknu na mobil. Osm čtyřicet.
„Ještě by tu byla záležitost s vaší dochvilností,” pokračuje učitelka z bezpečnější vzdálenosti.
„A-ano, já vím,” vykoktám zbaběle, ale v mysli si spílám. Nedokážu se Sýkorové postavit. Křením se na ni jako idiot a ona mi to dává sežrat.

*****

Vážení čtenáři, právě jste dočetli ukázku z knihy Rovnováha života.

O autorce:

Martina Hohenberger se narodila v Česku, nyní žije v Mnichově. Studovala komunikační vědy na mnichovské univerzitě LMU. Vychovává syna, je lektorkou němčiny a překladatelkou. Má za sebou 25 let zkušeností s překlady do češtiny a němčiny. Osmým rokem se věnuje psaní knížek a povídek, převážně žánru fantasy a fantastického hororu. Svou literární tvorbu vidí jako psychologickou studii postav v extrémních životních situacích. V roce 2016 uveřejnila psychologický román pro ženy Rovnováha života. Šlo o srdeční, zčásti autobiografickou záležitost. V prosinci 2017 vydala fantasy román pro mladé dospělé Kletba krve. S povídkou Golemova kletba se autorka v roce 2017 umístila ve finále literární soutěže Daidalos.

Na následujících stránkách naleznete další informace o knize Rovnováha života, o nových povídkách a projektech autorky a také blog.

https://martinahohenberger.wordpress.com/knihy/
https://www.facebook.com/Rovnovahazivota/

Rovnováha života

	Autor	Martina Hohenberger
	Nakladatelství	TZ-one
	Místo vydání	-
	Rok vydání	2016
	Vydání	1.
	Počet stran	478
	ISBN/EAN	978-80-7539-031-8
	Ediční řada	-

Do nakladatelství

Porovnat ceny