Ukázka z knihy: Kamarádka vodka

Konečně jsem měla v ruce dokumenty schvalující adopci dvou dětí z cizích zemí. Jedno byla devítiletá holčička z Guatemaly a druhé třináctiletý chlapec ze Zimbabwe. Ještě lepší zpráva však spočívala v tom, že hned nepřijedou, aby se mnou žily. Budu jim jen platit jídlo, ošacení a školní učebnice. Jakmile jim bude osmnáct, budou za mnou moci přijet, pokud se na tom všichni dohodneme. Já za nimi samozřejmě mohla jet kdykoliv, ale Guatemala a Zimbabwe nefigurovaly v seznamu deseti zemí, které bych ráda navštívila. Dívala jsem se na jejich vážné výrazy na fotografiích, které mně poslaly, a těšilo mě, že jsem udělala přesně to, co jsem si umínila, když jsem si kupovala děti na internetu – vybrala jsem si ty, které vypadaly nejvíc naštvaně.
Rozhodla jsem se, že jim oběma budu říkat Earl.
Pak začal vyzvánět telefon. Můj vydavatel z Velké Británie chtěl vědět, zda bych nebyla ochotná přelétnout louži a udělat malou tiskovou kampaň k chystanému britskému vydání mé knihy. Potěšil mě, že mé služby budou zapotřebí deset únorových dní, což se naštěstí shodovalo s termínem, kdy jsem neměla žádné pracovní plány. „Na to vemte jed. Přiletím moc ráda,“ prohlásila jsem ve svém nejlepším vtělení Madonny.
Zavolala jsem kamarádce Sarah, která se právě rozešla se svým kubánským přítelem a byla jediná osoba, která se potřebovala dostat ze země dříve než má paní na úklid. Sarah a její snoubenec spolu chodili sedm let a on jí dva týdny před svatbou řekl, že už ji nemiluje. Shodou okolností na to přišel poté, co se vyspal se servírkou z International House of Pancakes v jejich ulici.
Sledovat, jak se vaše kamarádka dozvídá takové věci a s jakými emocemi ruší svatbu a vše, co s ní spojovala, je srdcervoucí. Chtěli byste zasáhnout a dát to do pořádku, ale jste stejně jako všichni ostatní naprosto bezmocní. Ten večer, kdy se rozešli, jsem si přísahala, že nebudu mít nikdy děti, a to hlavně ze strachu, že jedno z nich by mohlo být holčička a prožít si totéž. Proto jsem se rozhodla pro adopci.
„Chtěla by sis udělat placenou dovolenou v Londýně?“ zeptala jsem se jí, když vzala hovor.
„Chtěla, ale musíš mi dát čas, abych dala výpověď v práci.“
Štvalo mě, že musím opustit děti tak záhy poté, co jsem je získala, ale byla jsem vyčerpaná. Mateřství nebyla žádná legrace stejně jako ležet každý večer v posteli a přemýšlet, kde jsou a jestli měli štěstí a měli za celý den alespoň trochu rýže. Také jsem ale cítila, že si maminka potřebuje odpočinout. Mým dalším krokem bylo vyřídit si vše potřebné k cestě do ciziny.

Jakmile jsme se ocitly v Londýně, uvědomila jsem si, že jet na dovolenou se Sarah není o moc příjemnější než nechat si vsadit skleněné oko. Měla víc energie než Energizer Bunny, neustále něco plánovala a studovala průvodce, mapy a barevné grafy, aby zjistila, co by se dalo každý den vidět. Zahrnula do toho i nákupy a muzea, měly jsme jít do parlamentu a na Bond Street, na Piccadilly Circus, do Cambridge a na London Eye. Výlet se měnil v děsivý sen a mě napadlo, proč se s ní snoubenec rozešel: pravděpodobně se s ní bál jet na svatební cestu.
Se Sarah můžete zažít spoustu legrace, protože je chytrá, zábavná, pije jako duha, ale pro někoho, kdo nemá návyk na metamfetamin, má příliš mnoho energie. Patří k lidem, kteří musí neustále vést nějakou volební kampaň nebo park s divokými zvířaty.
„Poslyš, ty huso,“ napomenula jsem ji, „tohle není žádnej hon. Potřebuješ odpočívat. Mně se už z těch tvejch aktivit motá hlava. Nemůžeme jít jen tak do nějaký hospody a dát si fish and chips?“
Už po třech dnech pobytu v Londýně jsem používala všechny jejich hovorové výrazy, a to částečně proto, že mám ráda anglický přízvuk, ale hlavně proto, že to Sarah nesmírně štvalo. Nedokázala uvěřit, že „cheers“ mohlo znamenat „hello“, „good-by“ i „thank you“, takže jsem trávila každou bdělou chvíli tím, že jsem to říkala všem, s kým jsme se začali bavit. A nemuseli jsme se s ním ani bavit. Říkala jsem to lidem, které jsme potkávaly na ulici, v parku, ve výtahu, na toaletě, v autobuse. Nejvíce ji štvalo, že lidé reagovali téměř automaticky. Slova „cheers,“ případně „bollocks“, „blimey“ a „rubbish“ jsem si tak oblíbila, že jsem jimi odpovídala téměř na vše. Přestala jsem s tím teprve tehdy, když jsme jednou přišly domů silně podnapilé a ve dvě v noci si objednaly na pokoj jídlo.
Když přišel číšník, otevřela jsem dveře a vykřikla „Bollocks!“
Poté, co se číšník vzpamatoval a sesbíral naše burgery, rozseté jako šrapnely z trubkové bomby po celé chodbě, dala jsem mu sto liber jako kompenzaci za to, že jsem ho tak vyděsila.
Následujícího dne, po propagaci knihy v nějakém pořadu pro ženy, který je anglickou obdobou Oprah v méně nákladném provedení, mně můj nakladatel informoval, že máme večer volno a můžeme si dělat, co chceme.

„Už jsem pro nás udělala rezervaci,“ prohlásila Sarah.
„Má to bejt překvapení?“
Sarah si udělala tři kopie rozvrhu mé propagační kampaně ještě před odletem do Londýna. Jednu pro sebe, druhou pro mě a třetí pro recepci v našem hotelu.
„Jdeme do Dans le Noir. Máš se na co těšit,“ prozradila. „Budeš jíst potmě!“
„Proč?“
„Ve Francii je to rozšířený a bystří to smysly. Když nevidíš, získá konverzace a jídlo mnohem důležitější roli. Uši a chuťový pohárky si to užijou.“
„Nečteš z průvodce Zagat? Zdá se mi to stejně hloupé.“
„Chelseo, copak jsi ještě neslyšela o večeři potmě?“
Zastavila taxík a po dvaceti minutách jsme vystupovaly před restaurací, která vypadala jako nedostavěná. Vešly jsme dovnitř a ocitly se v předním sále. Za barem stál barman a tři špatně umístěné koktejlové stoly vypadaly, jako by je tam jen tak někdo přinesl a odešel. U jednoho z nich seděli dva homosexuálové; velká černoška, která vypadala na to, že si dala změnit pohlaví, seděla sama u dalšího. Neuvěřitelně se nudící francouzský číšník vzal naše kabáty a pozdravil nás s přehnanou zdvořilostí, „Dámy! Buďte vítány v Dans le Noir, což je název restaurace, v níž mate rezervaci. Mohu vám dát klíč od skříňky?“
„Naší skříňky? Jsme snad v YMCE?“
„Skříňky jsou pro vaše kabáty a cenné věci. Nic z toho si neberte ke stolu!“ řekl nám se zdůrazněnými r a dramaticky vyslovovanými hláskami z a s. Byla jsem tam pouhých pět minut, ale už jsem ztratila chuť k jídlu.
„Nesmíme si vzít ke stolu kabelky?“ zeptala jsem se ho.
„Ne, proto jsou tady skříňky. Tady je váš klič. Pak se vraťte a podívejte se na menu.“
Vyvalila jsem oči, podala Sarah kabát a kabelku a zamířila k baru. „Trojitý Ketel One s ledem a citronem.“ Každý opravdový alkoholik, který byl v Londýně ví, že opít se tam je téměř nemožné, protože barmani odměřují na jeden drink přesně jednu unci alkoholu. Není proto žádný div, že tam všichni pijí Guiness. Uprostřed vysvětlování barmanovi, že „trojitý“ znamená „tři“ mě Sarah přerušila.
„Myslím, že se číšníkovi nelíbíme.“
„Nikomu se nelíbíme, Sarah, protože jsme Američanky. Všichni nás nenáviděj.“
„Asi máš pravdu,“ řekla a objednala si trojitý suchý Bombay martini. Vzala jsem menu a otevřela ho. „No tedy,“ prohlásila jsem. „Podívej se na jejich výběr! Maj ‚kachnu‛ nebo ‚překvapení‘.“
Byly to jediné dva pokrmy uvedené v menu. „Kachnu,“ objednala jsem si a dodala: „A překvapení.“
Don Juan DeMarco k nám přišel a vysvětlil nám, že můžeme mít buď jedno, nebo druhé.
„To je tedy výběr!“ poznamenala jsem. „Dám si překvapení.“
„Máte, dámy, na něco alergii?“ zeptal se. „Musíme to vědět, než začneme jídlo připravovat.“
„Ano,“ prohlásila jsem, „jsem alergická na kachní maso.“
„Aha. A co vy, paní?“ pohlédl na Sarah.
„Já si dám kachnu.“
„Dobře, dámy, a teď se jdete posadit a chvíli počkejte.“
Nemohla jsem si pomoci, ale podezřívala jsem ho, že francouzský akcent předstírá. Nikdo, kdo to má v hlavě pohromadě, by nemohl mluvit takto afektovaně.
Posadili jsme se k jednomu stolu v přední místnosti. Po chvíli se otevřely dveře vedle skříněk, vystrčil z nich hlavu číšník, který se zdál být slepý, a přivolal dva muže, kteří seděli u jednoho z dalších koktajlových stolků. Vstali a šli za číšníkem, který se k nim otočil zády, vzal prvního muže za ruku, položil si ji na rameno a vedl ho do propastné tmy.
„To je směšný,“ poznamenala jsem k Sarah.
„Začínám se bát,“ prohlásila s rozzářenýma očima a chichotala se jako nějaká školačka.
„Nejsi šťastná, že Albert zrušil svatbu? Jinak bys nikdy neměla příležitost povečeřet v Dine la… Už jsem zapomněla, jak se to tady jmenuje.“
„Noir. Dans le Noir. Je to idiot. Doufám, že od tý servírky něco chytne.“
„To nejspíš chytne. A až bude na tom svým mexickým zadku něco mít, doufám, že přijde o práci a natáhne si kolenní šlachy.“
„Je to Kubánec, Chelseo.“
„To je jedno.“
„Ty si myslíš, že ho nechá?“ zeptala se mě.
„Jo, to si myslím. Je to smolař a navíc má ženský tvary. Má zadek jako ženská.“
„Myslíš?“
„Jo, má ženský tělo a s přibývajícím časem bude stále víc vypadat jako děvka.“
„Má docela velký prsa,“ zamyslela se.
„Sarah, má je větší než já. Musí mít nejmíň čtyrky.“
„To máš pravdu. A kromě toho v posteli nebyl nic moc.“
„To je jasný, s takovejma kozama to nemohlo za něco stát. Muselas mít pocit, že po sobě hopsáš s nějakou holkou.“
Číšník otevřel dveře do tmy a řekl několik slov vrchnímu číšníkovi, než zamával na nás. „Slečny, doufám, že se vám Dans le Noir líbí,“ prohlásil hrůzu nahánějícím hlasem jako Willy Wonka představující všechny Oompa Loompas svým hostům v továrně na čokoládu. „Dobrou chuť.“
Náš číšník, který byl nepochybně slepý a díval se při hovoru s námi vlevo ode mě, se představil jako Brian. Nebyl Francouz, ale jeho akcent nebylo snadné identifikovat, protože měl stejnou výšku hlasu jako Michael Jackson. Sarah se samozřejmě chvěla vzrušením. Nejenže budeme večeřet ve tmě, ale do našeho špatného snu nás navíc zavede opravdový slepec.
„Položte si ruku na mý rameno,“ prohlásil, otočil se a vedl nás do temné chodby. S pocitem, že to zní jako lyrická píseň, jsem položila Brianovi ruku na rameno, Sara zase na mé, a Brian nás vedl kamsi, co připomínala studnu. Nejenže tam byla černá tma, ale musela jsem se při orientaci spoléhat na slepce, který měl hlas čtyřleté holčičky.
„Už vás to začíná bavit?“ zavolal přes mé rameno.
„Proboha, Chelseo, vůbec nic nevidím,“ zašeptala Sarah a stiskla mně rameno.
„Jen klid a pohybujte se pomalu, “prohlásil Brian, vedoucí nás za hlasy a cinkotem. „Zhluboka dýchejte, ať toho na vás není moc.“
„Teď mluvíte jako režisér porna, Briane.“
„V pořádku, děvčata, už jsme tady.“ Zavedl nás k židlím a ignoroval můj komentář. „Stůl je přímo před vámi.“
„Děkuji vám, Briane. Bez vás bych to nikdy nedokázala.“ Sedla jsem si. opřela se lokty o stůl a roztáhla nohy jako stěhovák. Když mě nikdo nevidí, tak toho využiju a poruším veškerá pravidla u stolu, která do mě vtloukali. Jediné, co jsem postrádala, bylo párátko a přenosná vysílačka.
Brian vyslechl, co si přejeme k pití, a odešel. Někde poblíž bylo slyšet hlasy, ale ne v bezprostřední blízkosti.
„Chelseo, začínám mít klaustrofobii.“
„Tak pořádně dýchej.“
„To dělám,“ odpověděla a sevřela mně ruku, „ale mám strach.“ Zachichotala se, ale jakýmsi pasivně agresivním způsobem, takže jsem se trochu děsila, jestli nebude následovat záchvat paniky. „Sarah,“ prohlásila jsem přísně, „jsou jen vypnutý světla, to je všechno. Pořádně dýchej ústy a zhluboka vydechuj.“
„Je mi vedro.“