Ukázka z knihy: Kamarádka vodka - Strana 3

„Máte nějaký děti?“ zeptala se jich.
„Nemáme. A co vy dvě?“
Sarah řekla, že žádné nemá, a já se chystala učinit totéž, dokud jsem si nevzpomněla, že se mohu pyšnit dvěma.
„Já jo,“ řekla jsem. „Devět a čtrnáct let. Každý má jinýho otce.“
„Jak se jmenujou?“ zeptala se žena ze zdvořilosti.
„Earl … a Earl.“
Sarah mě přerušila otázkami o tom, kolik cen dostala jeho skupina, a kolik hitů natočili. Byl velmi polichocený, ale všechno zlehčoval. Jeho skromnost byla okouzlující.
Pocítila jsem úlevu, že se pozornost přesunula od mé osoby jinam, ale nabyla jsem sebedůvěry a chtěla jsem opět s něčím přijít do debaty, aniž bych hovořila o sobě.
„Dovolte, abych se vás na něco zeptala,“ přerušila jsem je. „Jaké to je soupeřit se všemi těmi Brity, který vám zřejmě vykrádají vaše věci? Amy Winehousová, Lily Allenová, Shakira.“
„Můžete nám přinést účet?“ zařvala Sarah na číšníka přes celou restauraci.
„Cheers,“ řekla jsem oběma, když jsme spěšně zaplatily a zvedly se k odchodu.
„Cheers,“ odpověděli a políbili Sarah na rozloučenou. Na mě se jen trapně usmáli a spokojili se s tím, že mně podali ruku. Pak ještě Don dal Sarah svoji vizitku.
„Ty bys měla psát pohádky,“ prohlásila Sarah, když si omotávala šálu kolem krku. „Nechápu, proč píšeš příběhy ze skutečnosti, když máš nejmíň tolik představivosti jako J. K. Rowlingová.“
„Raději si něco rychle a spontánně vymyslím podle okamžitý situace.“
„Ne, Chelseo, tak se lidi dostávaj z obtížnejch situací, ale ty lžeš naprosto zbytečně a především absurdně. Někdy vypustíš věci, jaký by mně vůbec nenapadly.“
„Proč by tě taky měly napadat, když to jsou moje výmysly?“
„Ty mě udivuješ,“ odpověděla. „Myslím, že můžeš skončit jako naprostá sociopatka.“
„To není vyloučený,“ souhlasila jsem.
Sarah vytáhla z kapsy vizitku, kterou jí dal Don Henley, studovala ji a pokoušela se přečíst jeho jméno. „Chelseo, co znamená tohle?“
„Co?“ zeptala jsem se a naklonila se k ní, abych lépe viděla.
„Je tady napsáno ‚The Equals‘?“
„Opravdu, je to tam.“
„Jak jsem mohla bejt tak hloupá! Jmenuje se Pat Lloyd a já myslela, že je to Don Henley.“
„Já taky. Neměla jsem nejmenší představu, jak Don Henley vypadá.“
„Ani já,“ přitakala jsem.
„Můžu jen bejt ráda, že jsem se neztrapnila před hudební legendou, nic jinýho k tomu nemůžu říct.“
„Jsem si jistá, že to jednou určitě uděláš.“
Onoho večera jsem ležela s otevřenýma očima v hotelovém pokoji, poslouchala, jak Sarah chrápe, a přemýšlela o tom, že se nikdo jiný, koho znám, nedostává do takových situací jako já. Bylo mně už třicet a neměla jsem nejmenší tušení, jestli existuje nějaká věková hranice, kdy se mé chování změní.
Po namáhavém přemýšlení doprovázeném škytavkou jsem došla k závěru, že za všechno mohou Angličané. Jsou zodpovědní za to, že se stydím za své domorodé americko-židovsko-mormonské kořeny. Kdyby mě neustále nediskriminovali, nesnažila bych se používat falešný akcent, abych zapadla mezi ostatní Velkobrity.
Ten večer jsem se pomodlila. Nejen za Anglii, ale i za mé děti. Doufala jsem, že Early nikdy nepotkají taková protivenství, jakým jsem musela čelit já v Dans le Noir. Modlila jsem se za jejich budoucnost, za to, aby se jim dobře dařilo, a především za to, aby měli dobré způsoby a poslali mi děkovnou pohlednici. Poslala jsem oběma DVD s mým půlhodinovým vystoupením v Comedy Central již před dvěma měsíci a ani jeden z nich se dosud neozval.


Knihu Kamarádka vodka vydalo nakladatelství Columbus.


Čtěte také:

Vulgární, šokující... a přesto zábavná a oblíbená