Život a dílo Jiřího Wolkera

Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět, se narodil v měšťanské rodině v Prostějově, kde v letech 1911–1918 studoval na gymnáziu. V té době se u něho začalo projevovat mnohostranné nadání. Skládal první básně, kreslil, hrál na housle i na klavír a sám komponoval, studoval jazyky a pěstoval sport. Od šestnácti let se zabýval výhradně literární činností. Vnímavýma očima tehdy sledoval hladové demonstrace r. 1917 a vliv války na bídu lidu. Proto např. na téma jedné slohové práce, které znělo „Co bych dělal, kdybych vyhrál milion“, napsal, že by „vysušil močál lidské bídy“. Tyto motivy se objevují v jeho celé básnické tvorbě, v níž hledá cestu, jak napravit svět plný hladu a nenávisti.

Po maturitě odešel spíše z povinnosti než ze zájmu studovat práva do Prahy, kde navštěvoval také přednášky F. X. Šaldy na Filozofické fakultě. Stýkal se se socialistickou mládeží a s uměleckými osobnostmi, např. s S. K. Neumannem, Z. Nejedlým, J. Horou a I. Olbrachtem.

Už během pobytu u moře r. 1922 se začaly projevovat příznaky tuberkulózy, která plně propukla na jaře roku 1923 během příprav na zkoušky. Léčil se v sanatoriu v Tatranské Poljance, léčba ale nebyla úspěšná. V září ho zastihla nervová nemoc, v půlce října zápal plic, v listopadu zánět pohrudnice a nakonec i zápal mozkových blan. Koncem roku 1923 si ho rodina odvezla domů, kde zemřel 3. ledna 1924.

Na jeho hrobě je napsán tento epitaf:

Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět
a pro spravedlnost jeho šel se bít.
Dřív než moh' srdce k boji vytasit,
zemřel, mlád dvacet čtyři let.


Tvorba:

Za svého života stačil Wolker vydat pouze dvě sbírky: Host do domu (1921) a Těžká hodina (1923). První sbírka vyšla ve stejnou dobu jako sbírka pokorných veršů Ráj srdce od Zdeňka Kalisty. Ten byl přítelem Jiřího Wolkera (napsal monografii Kamarád Wolker) a původně se jeho sbírka měla jmenovat Host do domu a Wolkerova Ráj srdce. Nakonec si názvy vyměnili.

Sbírka Host do domu (1921) spadá do období, kdy Wolker přijel do Prahy na studia práv. Cítí se v cizím městě jako cizinec, stýská se mu po domově a po mamince. Básník objevuje svět prostých věcí, které se pro něj stávají zázrakem. Je plný optimismu a okouzlení ze života, přičemž radost a naděje v lepší budoucnost je čtenáři přímo hmatatelná. Věří, že lidské srdce může spasit celý svět. Vysní si tak svůj ráj na zemi, který je plný harmonie a pohody. Postupně zde zaznívá i vědomí třídních rozdílů, které je ale vždy ohlušeno vitalistickým laděním. Sloky jsou blízké dětským říkankám, popěvkům a lidové písni.

Celá sbírka je rozdělena na tři části. První část nazvaná Chlapec je plná dětské obrazotvornosti a víry v lepší časy. Nejčastějšími motivy jsou domov, maminka a láska. Je okouzlen maličkostmi, se kterými se setkáváme každý den (Kamna, Poštovní schránka, Dláždění apod.)

Druhá část Ukřižované srdce už není tolik bezstarostná. Objevují se motivy války, smrti, vězně, nemoci, zablácené ulice apod. Lyrický mluvčí se stále cítí osamocen a hledá lásku.

Třetí část sbírky Host do domu se vrací k optimismu. Básník je okouzlen životem a věří v dobro, pravdu a krásu.

Součástí Hostu do domu je také – dříve samostatná rozsáhlá skladba – Svatý Kopeček, který byl ovlivněn Apollinairovým Pásmem (přeložil ho K. Čapek r. 1919). Objevují se zde volně řazené výjevy, v nichž básník popisuje den prožitý na Svatém Kopečku na návštěvě u nemocné babičky a dědečka a také setkání s dřívějšími přáteli. Sám o sobě říká, že je „dospělý chlapec, student a socialista, věřící v sebe, železné vynálezy a dobrého Ježíše Krista…“ Popisuje zde kraj, v němž trávil každoročně prázdniny, a také vzpomíná na své dětství. S přáteli hovoří o touze po sounáležitosti všech lidí a věcí. Tato harmonie má zabránit vzniku nových válek, lepší svět má přinést revoluce. Lyrický mluvčí se zde z „já“ proměňuje na „my“. Mění se zde postupně Wolkerův pohled na svět, přechází od poezie chlapeckého srdce a pokory k poezii proletářské.

Nejčastějšími rysy těchto básní je personifikace, průhledná metafora, křesťanské motivy a zdrobněliny. Ty mizí v následující sbírce, stejně jako je i chlapecká pokora vystřídána revolučním bojem.

Sbírka Těžká hodina (1922) je považována za sbírku zralého muže (viz báseň Těžká hodina, věnovaná A. M. Píšovi, o chlapci, který dospěje) a je silně proletářská. Wolker zde opět touží po naplnění harmonie, cestu nachází ve vytvoření proletariátu a v revoluci. Loučí se s dětským světem a se svými sny a snaží se vyrovnat s realitou. Prostředím je především město s veškerým moderním vybavením, stejně jako u J. Hory. Tím je jeho poezie spojena s civilismem.

V básních Pohřeb a Muž vypráví o smrti babičky a dědečka, které miloval. Téma smrti se zde objevuje často, sám básník touží zemřít jako „voják s bodlem a ručnicí,/do srdce raněný granátem“. Chce bojovat za lepší svět, nakonec ale sám podlehne nemoci, která ho odloučí od světa.

Dospěl zde také k sociálním epickým baladám, které vypráví o tragických osudech lidí náležejících k určité společenské třídě. V Baladě o nenarozeném dítěti jsou mladí milenci donuceni kvůli chudobě k potratu, v Baladě o snu mladý Jan sní o lepším světě. Třetí baladou je Balada o očích topičových, kde se sám básník ztotožňuje s dělníkem. Zaznívá zde, že dělník je smrtelný, ale práce je živá. Wolker zde vyjadřuje svůj nesouhlas s danými poměry těchto chudáků, s nimiž se setkával ve svém okolí každý den.

Ostatní básně, které básník stačil vytvořit před svou předčasnou smrtí, byly vydány pod názvem Básně z pozůstalosti. Jsou zde obsaženy tři balady a proletářské verše spojené s kritikou kapitalismu. Objevuje se zde skepse a téma bolesti, nemoci a blížící se smrti (Květiny, Umírající, Horečka zelené oči má).

J. Wolker psal také sociální pohádky (O knihaři a básníkovi, O kominíkovi, Pohádka o listonošovi, Pohádka o Jonym z cirkusu). Nejznámější je pohádka O milionáři, který ukradl slunce. Boháč se zde zmocní slunce, aby jeho teplo patřilo pouze jemu. Děti slunce nakonec vrátí zpět na oblohu. Takto vlastně obraz dětí vyjadřuje revoluci, která má zabránit podobnému egoistickému jednání zbohatlíků. Okrajově se věnoval i dramatům (Tři hry).


Spory o Wolkera:

Básník Wolker velice oslovil mladé lidi, kteří měli stejné revoluční názory. Postupně se ale literární kritici snažili Wolkerovu tvorbu očernit, vznikly tak otevřené spory o Wolkera. R. 1924 vydali členové Devětsilu stať nazvanou Dosti Wolkera! V ní odsoudili Wolkerovy verše stejně jako ty, kteří jeho poezii přeceňovali.

R. 1934 byla otištěna stať podepsaná zkratkou F. Hlz. V ní byly Wolkerovy básně nazvány protřelými. Později se k této stati přihlásil kritik Bedřich Fučík, básníci F. Halas a V. Závada. Na rozdíl od nich se našli i lidé, kteří Wolkerovu tvorbu vždy zastávali (např. K. Čapek). K Wolkerově, Horově i Seifertově poezii se kladně postavil např. kritik a básník A. M. Píša. Ten ale na druhou stranu odsuzoval ty, kteří nespojovali umění s komunistickou tendencí, tedy Dyka, Čapka, Fischera a další autory. Proti tomuto stanovisku se postavil např. Arne Novák a Miroslav Rutte, kteří hlásali zásadu čistého umění. Tak se otevíral nejen spor o mladého básníka Jiřího Wolkera, ale o celý komunistický idealismus. Nesmíme se ale příliš divit mladým umělcům, že se nechali vést snem skvělé budoucnosti, pokud budeme přihlížet k historickým souvislostem (např. vzrůstající propast mezi chudými a bohatými, hospodářská krize, válka aj.).


Použitá literatura:

Chaloupka, O.: Příruční slovník české literatury od počátků do r. 1945. Praha: Adonai 2001.
Lehár, J.: Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2004.
Píša, A. M.: „Doslov“. In.: Básně. Praha: Orbis 1951.
Soldán, F.: Jiří Wolker. Praha: Československý spisovatel 1964.

Zdroj obrázků: Wikipedie.cz



Čtěte také:

Jiří Wolker a avantgardní poezie