Astrid Lindgrenová – Bratři Lví srdce

Tato kniha u nás vychází poprvé v roce 1992, originál pochází z roku 1973. Její autorkou je švédská spisovatelka par excellence Astrid Lindgrenová. Bratři Lví srdce jsou dobrodružným příběhem plným napětí a neočekávaných zvratů, příběhem o odvaze, přátelství a věčně živé touze po svobodě, pro jejíž vybojování a udržení se člověk často musí vzdát osobního pohodlí, riskujíc všechno, co má, včetně holého života. Autorka nutnost jedincova osobního nasazení komentuje slovy jedné z postav: „Jsou věci, které se musí dělat, i když jsou nebezpečné, protože jinak by si člověk nepřipadal jako lidská bytost, ale jako kus hadru.“ [1]

Postavy
Reflektorem příběhu je Karel Lev, zvaný Suchárek. Karel je těžce nemocný, věčným ležením pobledlý chlapec, který na to, že je jednou z hlavních postav, má překvapivě brzy umřít. Bojácný Suchárek má stejně jako všichni strach ze smrti. Naštěstí má obrovskou oporu ve svém bratru Jonatánovi, obdivovaném okolím pro svou krásu a chytrost. Pomáhá Suchárkovi vyrovnat se se smrtí a připravit se na ni povídáním o světě pohádek Nangijale, kam se člověk dostane, když sejde z našeho světa popisovaného jako svět strádání a bolesti. Jonatán dokáže líčit Nangijalu v takových barvách, že Suchárek nechce nic jiného, než prohánět se po jejích loukách a dělat si ohníčky, kdekoli bude chtít. Suchárek je připraven, ale spisovatelka čtenáře hned na začátku překvapuje neočekávaným zvratem, který má více než k pohádkovému příběhu pro děti blíže k nevyzpytatelným hrám osudu. V domě totiž vypukne požár a chlapcům pro záchranu vlastního života nezbývá nic jiného, než vyskočit z okna. A protože Suchárek nemá sílu, aby to zvládl sám, musí si jej vzít Jonatán na záda. Přitom se však smrtelně zraní a „odchází“ do Nangijaly dřív než Suchárek.

Další postavou, se kterou se seznamujeme až v Nangijale, je Žofie. Zpočátku líčená jako skromná, srdečná žena obklopená svými holubi. Později, když se tajemství příběhu začíná pomalu rozplétat a když Suchárek zjišťuje, že svět Nangijaly není až tak ideální, se čtenář dozvídá, že Žofie je vůdkyní odboje v Třešňovém údolí. To totiž sousedí s údolím Šípkovým, které je současně v područí násilného uchvatitele Tengila, vládce Karmánie, která se rozkládá v Prastarých Prahorách. Tengil, který je už od pohledu líčen jako krutá bytost bez citu, nechává okolo Šípkového údolí postavit vysokou zeď, takže se dovnitř ani ven nedostane nikdo bez vědomí „všudypřítomných“ stráží.

Jednou z nejradikálnějších postav bojujících za svobodu Šípkového údolí je Urban. Mladý, energický muž, do jehož zapálení pro svobodu a osobní angažovanost jsou vkládány veškeré naděje na úspěšné zvládnutí povstání proti Tengilovi. Jak vyplývá ze samotného příběhu, stává se Urban vězněm v Katlině sluji a málem jí padne i za oběť. Katla je hrůzu nahánějící dračice, která dokáže svými plameny každého vmžiku usmrtit, v lepším případě trvale ochromit. Tato bájná nestvůra je zároveň jednou z nejhrůznějších zbraní v rukou Tengila, který ji ovládá skřípavými zvuky rezavé trubky.

Autorčiny paralelní světy a pojetí smrti
V knize se setkáváme se dvěma paralelními světy. A sice s Nangijalou a Nangilimou. Jedinou cestou, která vede jednosměrně z jednoho světa do druhého, je „smrt“, kterou se autorce daří demytizovat a zbavit onoho typického záhrobního přídechu. Nazveme-li ji v duchu příběhu jako přechod z jednoho světa do druhého, bavíme se pak vlastně o eufemismu pro skutečnost, kterou toto slovo v mysli většiny lidí přirozeně vyvolává. Autorka si tak může zcela legitimně dovolit porušit jedno z pohádkových klišé o „nesmrtelnosti“ hrdinů, které nechává hned v úvodu knihy přejít do Nangijaly, tedy zemřít.
Nangijala rozhodně není bezstarostný svět plný hrátek, veselí a šťastných srdečných lidí, kteří se ničím netrápí. V některých smutných znacích se až příliš podobá tomu našemu. Především to není svět, ve kterém žijí jenom kladní hrdinové. Vedle těchto se jako všude jinde objevují lidé zištní a krutí, se snahou přivlastnit si násilím, co není jejich. Základní dichotomie je na ty „dobré“ a „zlé“, ale autorka dokazuje, že toto rozdělení není zdaleka tak jednoznačné, jak by se mohlo zdát, a že i mezi „dobrými“ se najdou jedinci, kteří se pro osobní blaho propůjčí myšlence „zlých“, tak jako „zlí“ mohou sloužit věci „dobrých“. Viz například Tengilova neporazitelná biologická zbraň Katla, metající zkázonosný oheň, která na slovo poslouchala každého, kdo zrovna pískal na zrezivělou trubku, jejíž skřípavý zvuk ji přinutil plnit do puntíku cizí (z)vůli. Ve chvíli, kdy se daří Jonatánovi uzmout Tengilovi jeho kouzelnou trubku, se Katla stává dobrým sluhou, který pomohl Třešňovému údolí rozprášit Tengilovu armádu, tak jako se zároveň stává špatným pánem v okamžiku, kdy Jonatán tuto trubku ztrácí. Jako by autorka implicitně varovala „Nehrajte si s ohněm, spálíte se!“

Pohádkové motivy
V příběhu se objevuje hned několik pohádkových motivů. Je to přítomnost bájných tvorů, mezi které patří drak plivající oheň a obrovský had žijící v Karmově vodopádu, který sehraje v závěru příběhu důležitou roli. Za další znak pohádky lze považovat přítomnost magického předmětu, kterým je zrezivělá trubka coby nástroj, kterým lze ovládat Katlu, stejně jako pohádkový význam smrti – způsobu, jak přejít do paralelního světa. Dalším typickým znakem je relativně šťastný konec. Slovo relativně zde má své opodstatněné místo, neboť z logiky věci vyplývá, že obyvatelům Šípkového údolí se podařilo získat zpět ztracenou svobodu. Bratři se však v závěru příběhu po střetu s Katlou, kdy je Jonatán zasažen jejím plamenem, rozhodli pro dobrovolný odchod za Matyášem do Nangilimy. V jiném případě by totiž Jonatán zůstal na následky střetu do konce života ochrnutý.

Autorčiným vkladem při vyprávění příběhu je jeho neodhadnutelnost. Vzbuzuje sice ve čtenáři určitý pocit dalšího vývoje věci, ale záhy jeho prvoplánový předpoklad rozmetává skutečností, která se zcela vymyká jakékoli čtenářově představě. Jako by tak chtěla vnímateli příběhu dokázat, že ona je zde spisovatelskou autoritou, která ví, co dělá, a ví, jak to má dělat. Viz například konec příběhu, který v naší rovině chápání končí neočekávaně tragicky – dobrovolnou smrtí obou hrdinů, ale v rovině příběhu končí nadějí. Nadějí, že demytizovaná smrt přenese Suchárka i s jeho vážně zraněným bratrem z Nangijaly do Nangilimi, mnohem krásnějšího a bezpečnějšího světa, ve kterém se mohou těšit plnému zdraví. 

Přijetí knihy u nás
Kniha nesměla být za socialismu vydávána, byla označena za nevhodnou, neboť děti v knížkách pro děti neumírají. Stejně tak mohla vadit popisovaná schopnost obyčejných lidí postavit se uchvatitelům v boji za svobodu, tak jako popis obrovské, neprostupné zdi obehnané okolo Šípkového údolí, hlídané strážemi. Zůstává otázkou, nakolik je příběh pouhým pohádkovým vyprávěním pro děti a nakolik alegorií našeho slzavého údolí.


POZNÁMKOVÝ APARÁT:
[1] LINDGRENOVÁ, A.: Bratři Lví srdce. 1. vyd. Praha: Albatros, 1992. ISBN 80-00-00347-3. S. 40.


Čtěte také:

Astrid Lindgrenová – nekonvenční spisovatelka pro děti a mládež

Astrid Lindgrenová – Bratři Lví srdce (ukázka)