Chlípnost, krutost, čarodějnické procesy, svatokupčení

Veškeré možné nešvary katolické církve jsou poměrně podrobně zachyceny v románu Slavíci kamenného mostu od Tomáše Mlynkece. Tato sedmi set stránková kniha je smyšlenou kronikou života Matěje Václava Jäckela, řezbáře a sochaře českého baroka. Tvořit v prostředí, které považuje člověka za věc a umění za doplněk církevních bojůvek, muselo být velmi složité. Ačkoliv jsem dříve četla Kladivo na čarodějnice, teprve po přečtení této knihy jsem pochopila, o co ve skutečnosti šlo.

Jezuité sice zpočátku šířili vzdělanost, později se ale jejich činnost zvrhla v nelítostné potírání obyčejných lidí. Zřejmě by bylo zajímavé nahlédnout do tajných zpráv, které jezuité posílali do Vatikánu. Že by tedy přeci jen plnili funkci tajné služby? Pokud by byla pravda jen desetina toho, o čem autor píše, stačilo by to na pocit čtenářova dokonalého zhnusení tehdejší společností.

Čteme o době, kdy byly vydány robotní patenty, kdy probíhaly čarodějnické procesy, kdy se mučením a smrtí trestala jakákoliv odchylka od normálu (čtení knih, obliba necírkevního umění, vlastní názor). Chybou byl už jen špatný původ. Matěj Václav Jäckel pocházel z Lužice a jeho „nadřízený“ pražský arcibiskup Valdštejn mu přezdíval – „zuřivý Lužičan“. Matěj se přitom snažil jen mluvit pravdu a chovat se čestně.

Být tehdy Lužičanem bylo stejně nevýhodné jako být Čechem nebo židem. Někdo ale na vrchnost a nenasytné duchovní vydělávat musel. Daně byly vysoké a vzhledem k financování říšské armády a jejích bojůvek se spíše časem zvyšovaly. Během Matějova života prošly Prahou také dvě morové rány. Zde autor krásně ukázal, jak církev zneužila šíření černé smrti k propagaci svých záměrů – podrobení obyvatelstva, jejich těl i duší. „Umíráme příliš brzy, strýčku Matěji, vzdychl smutně Jan a zamžily se mu oči. Máme sny, ale nedokážeme je plnit.“ (str. 429)

Tomáš Mlynkec píše specifickým stylem – spojuje fiktivní životopis Matěje se jmény skutečných barokních malířů, sochařů, řemeslníků, církevních hodnostářů, panovníků. Kolik času asi autor věnoval přípravě? Kolik času třídil informace? Buď vás tento styl psaní pohltí, nebo se začnete plácat v těch všech jménech, narozeních, svatbách, úmrtích. Po první stovce stránek jsem získala pocit, že tuším, kam autor tímto směřuje. Nebylo lehké se s Matějem sžít, ale na konci knížky jsem si řekla, že to stálo za to. Tomáš Mlynkec krásně píše o myšlence pohanských tradic na našem území (např. o bohyni Létó). „Ženský plodný duch pohanské víry byl násilím zaměněn dosazenou mužskou plodivou sobeckou duší.“ (str. 636) Jinak a netradičně pojal známý termín „v církvi nechť žena mlčí“. Nakonec ony musely mlčet i doma. Církev mohla vše, schvalovat sňatky, zkoumat osobní život jedinců díky zneužívání zpovědí. Církev mohla šikovným způsobem vzít rodině i děti, majetky. Rozbíjení soch a ničení knih bylo zřejmě cestou duchovních, jak se odreagovat od svých tělesných potřeb.

Velmi mne zaujalo, že spisovatel věnoval prostor také podmínkám tehdejšího života včetně soukromí. V knize tak můžeme číst o jídle, léčbě nemocí, rodinných hodnotách, půjčkách a drahotě, pražských pradlenkách atd. Trochu mi to připomenulo moji maturitní otázku z dějepisu. Tomáš Mlynkec staví Matějovu touhu tvořit na jeho vášni a opravdovosti. Matěj studuje při svém pobytu v Itálii Sixtinskou kapli. Později se ukazuje jeho zájem o zakázaného Michelangela jako život ohrožující. Církevní hodnostáři jsou fascinování tím, co stojí v pozadí fresek, zároveň se Matěje bojí. Jeho pronásledování je tedy spíše důsledkem tuposti jedinců než Matějovy „závadnosti“. Celou knihou se také prolíná motiv patolízalství. Lidé v hostinci U Zelené žáby žvaní a kritizují dílo druhých. Nic se od té doby nezměnilo. Jen ty hostince jsou dnes spíše virtuální.

Dodnes jsem neměla příliš tušení o technice tvorby a významu jednotlivých prvků na církevních obrazech a sochách. Např. použití barev, orientace postav, význam předmětů, které světci drží, aj. V knize je mnoho těchto informací a díky autorovi můžu přistoupit k sochám na Pražském mostě a barokních stavbách jinak, nově. Nebudu se už na ně dívat jako na doplňky architektury, ale jako na prvky s určitou výpovědní hodnotou. Za každou sochou nyní mohu vidět příběh. Můžu ji pochopit v historických souvislostech (je rozdíl mezi našimi světci a církevním „importem“).

Knihu doporučuji všem, kdo máte rádi umění, kdo hledáte svoji národní identitu (autor používá termín Bohemus). Článek dokončuji dnes, v den výročí vzniku Československého státu. Jaká nás všechny čeká budoucnost? Změní náš život podepsání Lisabonské dohody? Co když se opravdu historie opakuje? Kdo by se chtěl znovu mořit pod nadvládou novodobých Habsburků nebo páterů Koniášů?

Chvilku mi potrvá, než se zbavím dojmů z „černých kápí“ vnikajících do domů a odtahujících lidi na hranici. Kniha je plná těchto výjevů. Trochu mne děsí, že možná dnes takoví lidé nemají kápě, ale nějaký jiný atribut. Naději na lepší zítřky máme naštěstí všichni. Jako v písni Eisblumen. I mrtvý a „vycucaný“ strom života nakonec zachrání obyčejná lidská slza… snad ještě bude někdo, kdo bude moci v té době plakat…


Knihu Slavíci kamenného mostu vydalo nakladatelství Motto.


Čtěte také:

Ženská inspirace tvorby aneb Tomáš Mlynkec mezi řádky