Panoptikum ztracených existencí

Hotel je, díky své poloze, zároveň vězením i místem absolutní svobody a snad právě to se podepsalo na složení personálu. Každý z pracovníků je svým způsobem jedinečný a do běžné společnosti naprosto nezařaditelný. Majitel a šéf hotelu Jégr je fanatický holkař a fotbalový fanda, Fleischman se zajímá jen o počasí, Patka má svůj Hepylajf, Zuzana testy v časopisech a Ilja… Ilja má strach ze smrti. A pak je tu ještě Franz, host, který si předplatil pokoj na příštích pět let a střídavě pobývá v Německu a v Grandhotelu.

Všichni obyvatelé hotelu se stáhli z normálního života a snaží se najít sami sebe, překročit svůj stín, vyrovnat se s vlastní minulostí. Některým se to podaří, některé to stojí život, někteří jsou prostě jen rádi, že už je nikdo neobtěžuje.

Vypravěč románu (lépe řečeno pisatel deníku) se jmenuje Fleischman. Od malička žil v Liberci a díky událostem v dětství není schopen se od něj odpoutat. V hotelu pracuje jako údržbář a „děvče pro všechno“ jen díky tomu, že byl kdysi svěřen do opatrovnictví bratranci Jégrovi. Je mu třicet a jeho jedinou životní láskou jsou mraky. Najednou se však v hotelu objeví nová servírka – holka s dlouhým krkem – Ilja. A všechno se začne měnit.

Ilja je zvláštní. Tichá, ale jako by všechno věděla. Chodí s Patkou. Patka pracuje v Grandhotelu jako číšník a kromě toho prodává Hepylajf. Jedná se o výrobek, se kterým jste stále v pohodě – preparát, který funguje na okna, na nábytek, na auto, na vlasy, na bradavice, na cokoliv. Ilju asi miluje, ale spíš jako hezkou věc v poličce než živou bytost. K prodeji Hepylajfu se snaží nalákat i Fleischmana. Ten má ale svůj vlastní „kšeft“. Pomáhá Franzovi vracet zemřelé kamarády tam, kde se narodili. Franz je totiž přesvědčený, že každý se má vrátit tam, odkud pochází. Jezdí tedy do Německa a vykrádá hroby svých přátel a v pixle od kafe je pašuje do Liberce. Fleischman je pod jeho vedením musí rozsypávat na místech, kde stávaly jejich domy. Je to divné a podle všeho i protizákonné, protože Franze nezajímá, jestli by to tak jeho přátelé chtěli nebo ne a co na to řeknou jejich rodiny. Ale Fleischman má Franze rád a chápe ho. Ve volných chvílích tajně pracuje na svém osvobození. Vyzkoušel už všechny cesty, jak se z Liberce dostat, ale nedokáže to. Nedokáže se dostat za ceduli Liberec, i kdyby měl vyskočit z rozjetého rychlíku. Nakonec vymyslí únikový plán vzdušnou cestou. Mraky a počasí bylo to, co ho od malička drželo nad vodou, tak by nakonec mohly být i jeho záchranou. A tak Fleischman tajně krade Jégrovi dresy fotbalových klubů a další vhodné materiály a šije si balón.

Ačkoliv mezi ním a Iljou vládne něco jako tiché nepřátelství, rozhodne se Ilja pomoci Zuzaně a dát ji s ním dohromady. Místo toho se ale postupně začne vytvářet pouto mezi nimi dvěma, což špatně snáší Patka.

Silnou stránkou románu jsou charakteristiky postav. Každá z nich má přesně rozkreslenou povahu, která se postupně odhaluje stejně přirozeně, jako když poznáváme nového člověka v reálném životě. Také je možné vysledovat určité stereotypní prvky, které jsou pro danou postavu typické. U Fleischmana je to často opakované sousloví „jako prostě“ a podivné návyky v jídle (sušenky a limonáda). Jégr má svoji sbírku „historických artefaktů“, které mu všechny připomínají totéž – úspěchy u žen, jež v životě potkal, sportovní přenosy a hru Nu pagadi. Patka stále opakuje fráze propagující hepylajf, Zuzana se cpe Kindrkilem, aby zhubla, a mluví jen o tom, co jí vyšlo v testech, Ilja se fotí. Bojí se toho, že po ní nezůstane žádná památka natolik, že si každý den udělá fotku a obklopuje se jimi ve svém bytě. Ilja s černými vlasy, zrzavými vlasy, zelenými vlasy, Ilja blond…

Rudišův literární svět je velmi křehký. Ačkoliv vypráví o věcech běžného života, cítíme z textu, že slova neříkají všechno. Za hlavním příběhem jsou ještě další skryté odkazy. Svět jeho postav je jako ze skla. Stačí neopatrný, necitlivý zásah a zhroutí se. Je možné, že to způsobuje volba až hraničních charakterů, které se pohybují místy na hranici normality. Snad právě proto se Rudišovo dílo dostalo do povědomí veřejnosti až prostřednictvím filmové verze a i ta měla dosti různorodé ohlasy.

Filmová verze se od literární v určitých ohledech pochopitelně liší, ale přesto se do ní podařilo přenést právě tu zmiňovanou křehkost a zranitelnost postav i vnitřní mimotextové sdělení. To však nebrání tomu, aby jak kniha, tak film byly snadno vstřebatelné, pochopitelné a daly se zařadit do škatulky „pro příjemné podvečery“. Záleží totiž na každém, zda se k dílu postaví jako pouhý konzument nebo se rozhodne otevřít i „vnitřní zrak“ a najít si cestu hlouběji. Tak i tak nebude ošizen. Přesto se ale objevují reakce typu: „No nevím, to bylo teda těžké umění.“

Troufám si však tvrdit, že ironické označení „těžké umění“ je pouhé klišé člověka, který se rozhodl, že se mu daná kniha, film, představení nebo hudba prostě nelíbila. Pokud si totiž vezmete do ruky Grandhotel a začnete ho číst, nenajdete v něm uměleckého, natož těžce uměleckého nic. Autor vypráví prostým jazykem obyčejného člověka a zabývá se, jak už bylo řečeno, věcmi běžného života. Nepřikrášluje, nezveličuje, ale ani nevynechává to nepříjemné. Snad právě to může způsobovat nepříliš vřelé přijetí čtenářů/diváků, kteří chtějí utéct z životní reality a ne se jí zabývat.


Čtěte také:

Léto v Laponsku (divadelní roadstory o dlouhé cestě na sever)

O touze, tichu a hudbě