Jáchym Topol honí „bycha“

Recenze

Vytvořeno 2. 6. 2009 1:00

Autor: Jan Gettin

V roce 2005 se dostává na pulty našich knihkupců kniha známého spisovatele a hudebníka Jáchyma Topola s poněkud expresionistickým názvem Kloktat dehet. Doplňme, že kniha vyšla prvním vydáním v nakladatelství Torst a kresbami ji doplnil Juraj Horváth. Topol v ní vytváří vlastní apokalyptickou verzi dějin Československa během osudného roku 1968.

Dílo lze vnímat ve dvou ambivalentních rovinách, jejichž společným jmenovatelem je obžaloba. Je jí jednak již zmíněná obžaloba pasivity obyvatel Československa stavěná do kontrastu s udatností a až patriotickým zápalem Topolových Čechů. Ve druhé rovině se autor snaží střízlivě domyslet zkázonosné důsledky, jaké by pro náš národ mohla mít urputná snaha stavět se za každou cenu na odpor nepřátelským vojskům, čímž jako by bral vítr z plachet všem radikálním reflektorům dějin, kteří odsuzují pasivitu našich otců při vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Zde se tedy objevuje onen percepční protiklad.

Topolovi hrdinové jsou sirotci vychovávaní řádovými sestrami v odbojné vesnici Siřem, která se stala iniciátorem vzniku Siřemské autonomní zóny (ŠIAZ). Tito sirotci už jenom vlivem svého sociálního postavení poznali poměrně brzy odvrácenou tvář radostného a láskyplného světa. V krátkém čase jsou nuceni vyrovnat se s tolika novými, dětskému rozumu ne vždy jasnými skutečnostmi, že se ani není čemu divit, že se stávají manipulovatelnou masou. Dostává se jim tvrdého výcviku od velitele Vyžlaty, který se sirotků ujme poté, co jsou sestry odvlečeny komunisty. Co z počátku vypadá jako dětská hra na vojáčky, se postupně mění v činnost, která sleduje svůj vytyčený cíl, a z dvojnásobných sirotků se postupně stávají bezejmenní vojáci do puntíku plnící cizí vůli.

Hlavním hrdinou je sirotek Ilja, postava, která svým jménem může evokovat představu neohroženého pionýra, avšak která svým vystupováním rozhodně neodpovídá poetice sociálního realismu. Ilja se příkladně stará o svého mladšího postiženého bratra Vopičáka, ale v naplňování vlasteneckých ideálů si už tak dobře nevede. Ilja není černobílý, ale šedivý. Když padne do rukou Rusům, neváhá jim vydat své mapy a tlumočnické služby, když je v lese v nejnevhodnější okamžik chycen partyzány, neváhá hrát roli informátora v ruské tankistické koloně. A konečně, když je zpět mezi vojáky - sirotky (Psanci) překvapen ruskými vojáky, neváhá si povzdechnout: „Kdybych nespálil tankistickou uniformu, mohl jsem vypadat jako zajatec Psanců.“ [2]  Autor tímto zachycuje jeden z nejzákladnějších instinktů společný všem živým tvorům – přežít.

Bez povšimnutí nelze nechat ani jazyk románu, který by šlo označit za topolovsky autentický. Autor v hojné míře využívá hovorových výrazů, expresiv, vulgarismů, sirotčího slangu. Postavy spolu navzájem rozhodně nejednají v rukavičkách. Jazykově lze toto dílo zařadit mezi Škvoreckého Zbabělce a Burgessův Mechanický pomeranč.