Mariusz Szczygieł: „Nepíšu speciálně pro Čechy“

Rozhovory

Vytvořeno 16. 12. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Vážený pane Szczygiełe, měl bych sice náš rozhovor začít v duchu Vaší nově vydané knihy Láska nebeská oslovením „dobrý den“, ale nepotkáváme se na schodišti panelového domu a čtenáři, kteří doposud Vaši knihu neznají, by nechápali, o čem tady vlastně mluvím. Zůstanu tedy u původního oslovení „vážený pane“. Přiznám se, že mě překvapilo, jak důležité mohou být drobné odchylky ve zvycích, které si obvykle ani neuvědomujeme. Je hodně takových rozdílů mezi Čechy a Poláky a jsou i takové, o kterých jste se zatím ve svých knihách nezmínil?

To vám neřeknu, o čem bych pak psal? Občas mají čtenáři námitky: proč píšete o věcech, o kterých jste už mluvil v rozhovorech? Mají pravdu: vypadám pak jako někdo, kdo nemá moc co říct a pořád opakuje to samé. Takže neřeknu.

Vaše knihy seznamují Poláky i Čechy s tím, jak žijeme, jak přemýšlíme, jaké máme zvyky. Stále jsme odděleni hranicí a ta existuje nejen v mapách, ale i v našich myslích, a Evropská Unie na tom zatím moc nezměnila. Jste v této snaze o sbližování spíše výjimkou, nebo si myslíte, že se v tom dělá dost? Vnímáte svou snahu jako určitý druh poslání, nebo spíš jako práci, která vyplývá s Vaší profese?

Mé knihy o Česku slouží k tomu, aby demoralizovaly Poláky… Udělej si ráj jsem mimo jiné napsal proto, abych ukázal, že může existovat země, kde náboženství nemá takový vliv na život jako u nás. Že je možné být šťastný bez víry v katolického Boha. Gottland jsem napsal, abych ukázal, že v historii je možné najít jiný způsob přežití, než ten náš, polský. Jako reportér vždy píšu s určitým posláním. Reportáž - to je historie, která se opravdu stala, a musí nutit k zamyšlení. A právě to „k zamyšlení“ je tím mým posláním.

Naše národy mají kus společné historické zkušenosti – život v socializmu pod „ochranou“ Sovětského svazu. Z Vaší knihy jsem vycítil, že Poláci považují český způsob přežívání v tomto režimu za nedůstojný. Jak, s odstupem doby, Poláci interpretují svůj život v této éře?

Ne všichni Poláci považují český způsob za nedůstojný. Například Ti, kteří přečetli Gottland, mi často říkají: teď musím změnit svůj názor na Česko, nebylo tam lehké přežít…
Pokud jde o Poláky, většina z nich si samozřejmě myslí, že byli antikomunisty, každý byl hrdinou. Je na tom trochu pravdy, protože komunizmus nakonec padl nejprve v Polsku. Celý svět mluví o pádu Berlínské zdi v listopadu 1989, a přece první svobodné volby do nekomunistického parlamentu se konaly u nás 9. června 1989, a tak vznikla první nekomunistická vláda v našem bloku. O osm let dříve, v roce 1981, se v antikomunistické opozici v Polsku angažovalo 10 miliónů Poláků z 35 miliónového národa. Protože tolik členů měl odborový svaz Solidarita. To je důvod k hrdosti a my jsme na to opravdu hrdí.
Ale já neustále opakuji, že ta hrdost nám nedává právo na to, abychom se na jiné národy dívali z vrchu.

Když mě při četbě Vaší knihy napadaly otázky, které bych Vám rád položil, vzpomněl jsem si i na Járu Cimrmana. Nepatřím mezi nadšené obdivovatele našeho největšího Čecha, ale s chystanou přímou volbou prezidenta si na něj občas vzpomenu. S odpovědí, jestli je Cimrman v Polsku známý, jste už ve své knize přišel, ale jaký je Váš vztah k této postavě? Zvykl jste si na to, že je to fenomén, na který v Česku neustále narážíte?

Česká víra v Cimrmana – i když správně je potřeba říct: české předstírání víry v Cimrmana – je pro mě něco krásného. Je to rys, který odlišuje českou kulturu od jiných. Ta víra je vaším pokladem. Je možné přemýšlet o tom, proč se tím Češi baví, ta hra má své dobré i špatné stránky, ale s něčím podobným se nikde jinde nesetkáme.
Pokud jsem rád, že jsem se naučil česky, tak především proto, že jsem poznal fenomén Járy Cimrmana. Kdybych česky neuměl, neměl bych možnost se o něm dozvědět. Musel bych si počkat na knihu Mariusze Szczygieła na toto téma…

Tajnou knihu Ireny Obermannové jste v Lásce nebeské komentoval, a to způsobem, se kterým se plně ztotožňuji. Četl jste Panoptikum české, jež autorka vydala jako určité pokračování Tajné knihy a popisuje v něm dění, které nastalo po zveřejnění Tajné knihy?

To, co teď řeknu, není motivované závistí. Nezávidím paní Obermanové peníze, protože sám na knihách nevydělávám špatně. Ale když jsem stál v knihkupectví před pultem a viděl jsem její novou knížku, pomyslel jsem si: ne, nedám autorce znovu vydělat a Panoptikum si nekoupím. Pokud si myslím, že se zachovala špatně, nemohu ji za její jednání ještě odměňovat.

Rád bych se ještě dotkl postavy Švejka, která se zdá být natolik problematická, že mám chuť toto téma nazvat „trauma Švejk“. Pro mě román Jaroslava Haška představuje především ostrou a vtipnou kritiku Rakousko-Uherska. Odulou postavičku Josefa Švejka, kterou namaloval Josef Lada a která s nápisem „To chce klid“ zdobí kýčovité suvenýry pro zahraniční turisty, vnímám spíš jako ruské čepice a vyznamenání, prodávaná na Karlově mostě po revoluci – odpad, na kterém někdo vydělává. Myslíte, že na Poláky působí negativně samotný Haškův román, nebo je to pouze obraz Švejka, postupně vytvořený či možná znetvořený vykladači Haškova díla?

Možná se mýlím, ale pro většinu polských čtenářů je Švejk pouze zábavným idiotem, nejdou hlouběji. Pro většinu je člověkem, který hraje idiota, aby mu bylo v životě dobře. V Polsku není povědomí o interpretaci Švejkovy postavy, protože o něm nikdo moc nepíše. Tedy žádný interpretátor nemá vliv na mínění o této knize a postavě. Švejka málokdo čte, nepředstavuje nic, co by měl inteligentní člověk znát. Samozřejmě, že existuje okruh milovníků Švejka, ale je to okrajová záležitost. Většina vzdělaných Poláků o něm slyšela, ale nečetla. To je smutná pravda. A ke všemu my Poláci čteme nejméně v Evropě.

Gottland byl přeložen do různých jazyků, třeba do němčiny, francouzštiny a maďarštiny. Máte nějakou „zpětnou vazbu“, informaci o tom, jak na knihu reagují čtenáři z těchto zemí?

Teď je už překládaný do třináctého jazyka a reakce jsou všude podobné. Na západě Evropy se vždy objeví otázka: „Kolik jste si toho v knize vymyslel?“
„Jak to,“ ptám se překvapeně. „Proč – proboha! – bych si měl vymýšlet?“
„Protože není možné,“ říkají, „aby byl komunizmus tak strašný.“
Posledně mi to řekla třicetiletá novinářka španělského „El Pais“, která měla svůj exemplář knihy počmáraný na tolika místech, že jsem byl až šťastný, že někdo tak „znásilnil“ moji knížku.
Zato v zemích našeho bloku, v bývalém NDR nebo v Maďarsku říkají: „Nechtěl byste napsat stejnou knihu o naší zemi?“
Myslím, že lidé moc potřebují knihy o historii, ale ne od historika, ale takové, jako jsou mé, kde se velká historie jeví pouze jako pozadí života konkrétního člověka. Že nejdůležitější je popis něčího života, lásky, smrti, odvahy, zbabělosti, strachu a teprve někde v pozadí je historie Československa.

Sledujete současnou českou literární tvorbu? Co Vás v tomto roce zaujalo?

Sedláček – Ekonomie dobra a zla – to je osobnost světového formátu. Moje česká překladatelka, 80 letá dáma, paní Stachová tu knihu přečetla a řekla: „Sedláček na |Hrad!“. Fejetony Ludvíka Vaculíka v knize Říp nevybuchl – jako celek dělají ohromný dojem, větší než v Lidovkách. V té knize je jako na dlani vidět, jakým je Ludvík Vaculík konzervativcem a měšťákem. Já – liberál a levičák – jsem na druhé straně spektra, ale jeho knížka se mi četla skvěle!
Z knížek trochu bláznivých se mi líbilo Semeniště zmrdů od Kozelky – soudobý politicko-společenský surrealizmus a také Hitler se na vás usmívá od Měrky – tento autor si nasadil masku sadisty ze SM klubu. Nevím, kdo se pod tou maskou skutečně ukrývá, ale doufám, že se to dozvíme z jeho dalších knih.
Před týdnem mne zaujala dva roky stará kniha Petry Soukupové Zmizet. Nemohl jsem se od ní odtrhnout. Říkal jsem si: díky Bohu, že nemám sourozence, díky Bohu, že nemám rozvedené rodiče, díky Bohu, že mí rodiče nemají děti z jiných manželství…Mám pocit, že je to jedna z nejvýznamnějších knih o současných Češích.

Máte stejně jako já pocit, že existuje nepoměr mezi množstvím vydávané české literatury v Polsku a polské v Česku? V čem vidíte příčinu?

Kdysi za komunizmu byli vydáváni v Československu snad všichni polští autoři. Dnes vládne trh. Nedávno jsem o tom hovořil s Jaroslavem Rudišem, kterého jsem potkal ve Francii, a ten mi potvrdil můj pocit: Češi se uzavřeli do sebe. Myslím, že u vás panuje jakási vědomá nechuť k polským výrobkům a podvědomá k polským knihám. Okruh českých milovníků polské kultury je stále malý.
Z mých knížek se u vás nejlépe prodává ta o Češích, protože rádi čtete o sobě. Zaexperimentovali jsme s českým vydáním mé knihy o ženách, ale ne českých, pouze polských – vyšla kniha Libůstka. A myslím si, že o ni nebyl velký zájem. Zajímáte se, ale sami sebou. Zatímco například v Itálii se Libůstka prodává nejlépe ze všeho, co jsem napsal.

A jak je to na polské scéně? Který z mladých autorů by si zasloužil proniknout i do českého povědomí?

Polští autoři - mám dojem, že v protikladu k českým – hodně píšou o světě. Tady jsem se znovu shodl s Jarkem Rudišem, že v českých novinách se zahraniční události objevují pouze okrajově…
Naši novináři vydávají mnoho knih a popisují všechna zákoutí světa. Nejde mi o tzv. cestopisy, mluvím o skutečné literatuře faktu s plnokrevnými hrdiny. Myslím, že stojí za to je přeložit do češtiny, protože takových Gottlandů o různých zemích máme mnoho. Jsme velice cestovatelským národem a zvědavým na svět.
Wojciech Tochman (Balkán, Rwanda), Wojciech Jagielski (Čečna, Jižní Afrika), Patrycja Wilk (Indie), Wojciech Górecki (Kavkaz), Witold Szabłowski (Turecko), Paweł Smoleński (Izrael), Jacek Hugo-Bader (Rusko), to jsou jen namátkou zvolená jména. Mohu jmenovat padesát dalších.
V Polsku také vyšla - první na světě - reportážní kniha o obyvatelích Faerských ostrovů napsaná jako duet dvou debutantů.
(Michalski Marcin, Wasielewski Maciej 81:1 opowieści z Wysp Owczych – pozn.překl.)

V české literatuře posledních let se neustále vrací dvě témata – vzpomínky na dospívání v době normalizace a poválečný odsun Němců. Zaznamenal jste v současné polské literatuře nějaké podobné opakující se náměty?

Převládajícím proudem je Polsko před rokem 1989. Soukromá nostalgie týkající se nejen komunizmu, ale i tehdejšího života. Zúčtování (ale jemné) s tím, co nám komunizmus vzal. Knih o současném Polsku je velmi málo, současností se zabývají zatím novináři. Druhým tématem polské literatury jsou polsko-židovské vztahy a zúčtování s polským antisemitizmem. Tím se naši spisovatelé hodně zabývají. Třetím tématem je rodina – rodina jako handicap.

Zvažujete, že ještě napíšete knihu podobného ražení jako Gottland, Udělej si ráj a Láska nebeská? Je stále dost témat, která by se dala použít, nebo jich už ubývá? Vy samozřejmě nepíšete pouze pro české čtenáře, na svém spisovatelském kontě máte i knihy, které nebyly do češtiny přeloženy. Plánujete něco čistě pro polské čtenáře, nebo Vás více láká psát i pro nás?

Oj, mýlíte se. Speciálně pro Čechy nic nepíšu. Když píšu o Česku, vůbec na českého čtenáře nemyslím. Kdybych myslel, nic bych nenapsal. Přece kdybych bral v úvahu mínění českých čtenářů, nikdy bych nepsal o Halině Pawlowské, protože o ní víte z bulváru všechno. Mé knihy jsou pro Čechy pouze PŘÍLEŽITOSTNĚ. Jsou především pro Poláky a pak pro Evropany. Mám své „demoralizující poslání“ vůči Polákům, ale snažím se, aby byly moje texty srozumitelné všude. Aby jim rozuměl dokonce i americký student.
Pokud je česká vydavatelství (Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj) vydávají, tak to opravdu dělají na svou vlastní zodpovědnost.

Přeji Vám hodně zvědavých čtenářů, kteří ocení Váš nezaujatý pohled na nás Čechy, a málo těch, kteří jsou schopni se kvůli němu zlobit či dokonce urazit. Těším se na Vaši další knihu, věřím, že Vám to nedá a určitě další s podobnou tematikou napíšete a vydáte.

Každý den mi přicházejí jeden až pět mailů od Čechů. Trvá to už pět let. Mám těch mailů neskutečné množství a téměř na všechny jsem odpověděl. A představte si prosím, že si nevzpomínám na žádný kritický. Možná byl jeden, ovšem já mám takovou povahu, že se snažím na to špatné zapomenout.

S Mariuszem Szczygiełem si povídal Jiří Lojín

Překlad odpovědí z polštiny Jiří Lojín

Foto Michal Korta

Polskou verzi rozhovoru naleznete ZDE