Martin Goffa: „Můj hrdina je obyčejný chlap“

Rozhovory

Vytvořeno 6. 4. 2013 3:00

Autor: Jiří Lojín

Na začátku letošního roku vydalo nakladatelství Mladá fronta prvotinu mladého autora, píšícího pod pseudonymem Martin Goffa, detektivku Muž s unavenýma očima (recenzi naleznete ZDE). Autor, který si u Policie ČR odsloužil patnáct let, sice jako hlavní postavu zvolil bývalého policistu, který by mohl hrát roli soukromého detektiva udivujícího všechny svými schopnostmi, ale šel jinou cestou. Jeho hrdina není hrdina a zápletka detektivky není svou obyčejností hodna mozku Sherlocka Holmese. Muž s unavenýma očima stojí oběma nohama na zemi.

Proč jste odešel od policie? Byly Vaše důvody podobné důvodům Vašeho hrdiny Mikuláše Syrového?

Důvody mého odchodu od policie se s Mikulášovými shodují jen zčásti, ačkoli určitý  syndrom vyhoření svou roli možná taky sehrál. Nicméně primárně se jednalo spíše o příčiny osobní. Což ovšem neznamená, že spousta mých kolegů ze služby neodešla právě z důvodů v knize popsaných.

Jak dlouho jste byl u policie? Šlo o Vaše první zaměstnání?

U Policie ČR jsem byl patnáct let, z toho první tři roky jsem sloužil v uniformě jako řadový policista, posléze jsem přešel na Službu kriminální policie a vyšetřování, kde jsem strávil dvanáct let jako detektiv na problematice odhalování obecné kriminality. Nejčastěji jsem se podílel na vyšetřování případů majetkové trestné činnosti (vloupání, krádeže), ale služba mě za ta léta samozřejmě zavála i k případům násilí či výjimečně k případům hospodářské kriminality. A pokud jde o to, zda práce u policie byla mým prvním zaměstnáním, tak prostým odečtením odsloužených let od mého věku lze vyčíst, že do služebního poměru jsem nastoupil v pětadvaceti letech a do té doby jsem pracoval jako technický pracovník v obyčejném civilním zaměstnání.

Co Vás k práci u policie vedlo? Splnila se - alespoň ze začátku - Vaše očekávání? S čím jste se musel nejvíce potýkat?

Popravdě řečeno, práce u policie nikdy nebyla tím, o čem bych jako kluk snil, takže nějaké celoživotní směřování v tom nehledejte, seběhlo se to všechno daleko prozaičtěji. Bylo mi pětadvacet, měl jsem neuspokojující práci ve firmě, jejíž majitel neměl dost prostředků na to, aby lidem včas platil mzdu, ovšem přijel nám to oznámit ve svém fungl novém Mercedesu, protože ten minulý už byl starý víc než rok a v takovém krámu se přece nedá jezdit, že ano... Tehdy jsem se navíc setkal s kamarádem policistou, který mi řekl, že i kdyby nic jiného, tak se vždycky může spolehnout na to, že každého patnáctého v měsíci má výplatu na účtu. No a shodou okolností v té době zrovna k policii probíhal nábor. Tedy ve střetnutí všech těch vlivů můžete hledat to, že jsem skončil tam, kde jsem skončil. Samozřejmě, že jsem nemohl vědět, kam mě osud zavane, prostě jsem se pro začátek smířil s tím, že budu v uniformě šlapat chodník a že když se budu hodně snažit, tak třeba časem dostanu i nějakou malou kancelářičku, kde si budu moct ohřát nohy... Moje očekávání tedy nebyla nijak přehnaná, tím spíše se mi mohla splnit. Vím, že správné a vhodné by bylo asi přesvědčovat vás, že mým primárním cílem bylo bojovat proti zločinu, pomáhat a chránit, převádět stařenky přes přechod a blablabla... Nevěřte nikomu, kdo by vám tohle říkal. Samozřejmě, pár takových jedinců existuje, ale ti se tím zase nebudou jen tak na potkání chlubit. To, že se do toho nakonec dostanete, opravdu pomáháte a chráníte a tak podobně, pak vyplyne spíš z toho, že při téhle práci poznáte i stinné stránky společnosti a pochopíte, že bez vašeho přispění to prostě lepší nebude.

Čtete Vy sám detektivky?

Obecně čtu hodně, ovšem detektivky shodou okolností vůbec. Vím, že je to asi divné, ale je to tak. Jediná detektivka, kterou jsem přečetl, byla Deset malých černoušků. (No a pak taky povídky E.A Poea, ačkoli ty se snad za čistou krimi považovat nedají.) Dávám přednost jinému typu literatury, mými oblíbenci jsou William Styron, Umberto Eco, James Clavell etc. Takže veškeré to právě probíhající severské detektivní šílenství (Nesbø apod.) jde úplně mimo mě. Ne, že bych neznal Larssonovo Millenium, tomu snad člověk ani nemohl uniknout, ale to jen proto, že jsem všechny tři díly viděl na DVD. Ano, samozřejmě, že bych si všechny ty napínavé detektivky rád přečetl, jenže pak si vždycky řeknu, že jsem ještě nezvládl ani všechny ty literární pilíře, jakými jsou Dostojevskij, Hugo, Mann... A že bude možná lepší vrhnout se na ně, takže namísto Nemesis pak držím v ruce Zločin a trest. Tedy nějak takhle je to s mým vztahem k detektivkám.

Nakolik Vás inspirovala při psaní Muže s unavenýma očima práce u policie?

Na tuto otázku existuje jediná odpověď: zcela. Když jsem začal psát Muže s unavenýma očima, rozhodl jsem se, že v knize předvedu policejní práci takovou, jaká skutečně je. Bez příkras, bez glorifikace, zároveň ale i bez bezděčné parodie, jak to bohužel obvykle dělají ti, co o ní pořádně nic nevědí. Chci, aby se čtenář mohl spolehnout na to, že co napíšu já, je pravda. Pokud uvedu, že hodnost vedoucího oddělení je taková či taková, že k tomu a tomu úkonu je potřeba tohle a tohle povolení, razítko a souhlas soudce, že postup v té a té věci je takový či makový, tak chci, aby to čtenář mohl vzít jako fakt a nemusel o tom pochybovat. Toho jsem se držel a knihu tímto směrem vedl. No a pokud Váš dotaz směřoval k tomu, jak je to s příběhem Muže s unavenýma očima doopravdy? Zčásti se zakládá na reálném podkladě, zčásti jde o smyšlenku, podstatné ovšem je, že tento příběh se stát mohl nebo kdykoli v budoucnosti může. Anebo se někde děje zrovna teď, tiše, nenápadně a bez zbytečného povyku. Vlastně stačí sledovat zprávy, takových či podobných příběhů se odehrává každý den několik, ačkoli třeba nekončí tak tragicky, jako ten, který jsem popsal já.

Nemyslíte, že Váš hrdina je příliš opatrný a málo akční? Byl to záměr?

Ano, můj hrdina je opatrný a málo akční. Můj hrdina je totiž obyčejný chlap a obyčejný (bývalý) policajt. Není to superman, superdetektiv, superinteligent ani superbojovník, neumí deaktivovat bomby, netrefí na terči každou ranou desítku a nezná ani setinu těch chemických vzorečků, co z paměti na požádání tahá každá poslední uklízečka v laboratoři CSI Miami. Můj "hrdina" je přesně takový, jako drtivá většina jeho bývalých policejních kolegů. Je mi líto, ale pokud chcete číst o tom, jak někdo s výbuchy za zády nese v náruči zachráněnou krasavici a přitom trefuje doprostřed čela jednoho padoucha za druhým, musíte sáhnout po knize někoho jiného.

Máte v zásobě náměty na další knihu?

Ano, zásoby jsou, otázka spíš je, zda bude zájem. V současné době mám u nakladatele knihu další, poněkud odlišnou od Muže s unavenýma očima, o jejímž vydání ale bude zřejmě rozhodnuto až podle úspěchu/neúspěchu Muže. No a další příběh Mikuláše Syrového mám rozepsán, jedná se o volné pokračování Muže s unavenýma očima a týká se prvního případu, který Miko vyšetřuje po svém návratu do policejních řad... To ovšem předbíhám, jestli někdy spatří světlo světa záleží především na zájmu čtenářů.

Ve vaší knize je pár opravdu drsných scén. Je to snaha přiblížit se  realitě, nebo zaujmout čtenáře, šokovat ho?

Ne, nejde mi o to šokovat, jen pravdivě vykreslit situaci tak, jak probíhá. Jestliže někdo z někoho bude chtít získat potřebné informace, přičemž už dopředu ví, že dotyčného stejně později nenechá žít, nemůžeme předpokládat, že ho bude jen tak občas zlehka fackovat, to mu opravdu spíš kleštěmi utrhne kus nosu. Věci, které popisuji, se prostě skutečně dějí. A dějí se i daleko horšími způsoby. Takže ano, jde spíš o snahu se co nejvíce přiblížit realitě.

S brutalitou a naprostou neúctou k životu se setkáváme ve zprávách o zločinech velmi často. A často jsou s nimi spojeny lidé z východu. Je nárůst brutality způsoben přítomností východních mafií, nebo je krutost zakořeněná i v nás? Jak se na to díváte?

Nevím, jestli se pouštět do nějakých psychologicko-sociologických rozborů, jednoduše se asi smiřme s tím, že hodnota lidského života či zdraví je v prostoru i čase zkrátka proměnlivá. Tak to vždycky bylo, je  a rozhodně i bude. Ano, je smutné denně ve zpravodajství vídat případy násilí, kdy jeden ubližuje druhému kvůli svému prospěchu. Pro ilustraci ovšem připomenu i opačný případ, který se stal v minulých letech myslím v Německu. Bylo uneseno malé dítě jednoho bankéře, přičemž policii padl do rukou člověk, který nade vší pochybnost tento únos spáchal. Policisté stáli před volbou, která se na první pohled může zdát jednoduchá: přinutit i za cenu násilí pachatele k tomu, aby řekl, kde dítě skrývá a tak ten dětský život možná zachránit? Ano, nakonec pachatel místo prozradil až po blíže nespecifikovaném "policejním násilí". Dítě bylo už nalezeno bohužel mrtvé, pachatel byl později za jeho únos a smrt odsouzen, nicméně pointa je taková, že už z vězení pak pohnal před soud policisty, kteří se na něm tohoto násilí dopustili. A soud vyhrál... To jen k té proměnlivé hodnotě života, jak jsem o ní psal výše.

Muž s unavenýma očima je vaší prvotinou. Publikoval jste předtím povídky či jiné texty?

Ne, nikdy dříve jsem nepublikoval. Vyjma jednoho pokusu o román, který jsem zkusil napsal před dávnými lety a sám jsem jej pak jako slátaninu raději zničil, jsem dokonce nepsal ani tzv. do šuplíku. Muž s unavenýma očima je tedy skutečně má prvotina a sám jsem zvědavý, jestli si najde své čtenáře.

Musel jste dlouho hledat vydavatele Vaší knihy? Co Vás přimělo nabídnout rukopis Mladé frontě?

Vzhledem k tomu, že jsem celkem neprůbojný typ a rozhodně neoplývám sebejistotou, dal jsem po napsání přečíst Muže své kamarádce, která má už něco "načteno" a u níž jsem předpokládal, že si s kritikou nebude brát servítky. Překvapila mě doporučením, abych se rukopis určitě snažil nabídnout nějakému vydavateli, protože dle jejího názoru určitou kvalitu má. Upřímně říkám, že bez jejího popudu bych nic takového neudělal, absolutně jsem totiž nebyl schopen své dílko sám posoudit. Oslovil jsem tedy několik vydavatelství a rukopis jim zaslal. Většinou z nich jsem byl ujištěn o tom, že jsou rukopisy tak zavaleni, že až na ten můj přijde řada, uvidí, co se dá dělat a případně se ozvou, nicméně ať s tím raději nepočítám etc., etc... Jaké bylo tedy mé překvapení, když mě oslovili z Mladé fronty s tím, že rukopis se jim velmi líbí a mají zájem jej vydat. Popravdě musím říct, že později mne kontaktovali ještě z dalších mnou oslovených vydavatelství, ale vzhledem k tomu, že MF se s nabídkou ozvala nejdřív, už jsem s ostatními ani nejednal.

Věřím, že si Vaše kniha najde své čtenáře, myslím si, že si to zaslouží. Byl bych rád, kdybychom se dočkali pokračování Muže s unavenýma očima a nového Mikulášova případu. Děkuji Vám za rozhovor a přeji hodně úspěchu.

V Martinem Goffou si mailoval Jiří Lojín