Juan Zamora: „Nejlepší školou tvůrčího psaní je četba jiných autorů a život sám“

V dnešním rozhovoru bych vám ráda představila Juana Zamoru, mladého a talentovaného spisovatele, který má již na svém účtu několik detektivních povídek a románů. Z nich jsou to Případ rozhádaných spolužáků, Zločin v zemi pyramid a soubor dvou novel Tři panáky pro Evženku, které na začátku tohoto roku vydalo nakladatelství Moba. Kdy se začal zajímat o tento žánr a na čem nyní pracuje? Odpovědi nejen na tyto otázky naleznete v tomto článku.

Kdy tě začaly zajímat detektivní romány?

Přiznávám, že jsem asi v různých rozhovorech tvrdil možná pokaždé trochu něco jiného. Moje cesta k detektivkám byla totiž trošičku komplikovaná. Jako první detektivku, co jsem viděl a co si pamatuju, musím zmínit televizní verzi Hříchů pro pátera Knoxe na motivy stejnojmenné knihy Josefa Škvoreckého. Tehdy mi bylo necelých deset let a s úsměvem přiznávám, že jsem se při těch detektivkách docela bál. Poté jsem jednou vyhrál jakousi soutěž v knihovně a ze tří knih, které mi nabízeli jako výhru, jsem si vybral Návrat Žlutého Roberta od Vojtěcha Steklače – což je vtipná detektivka pro děti a mládež. Objevil jsem pak také jeho nedetektivní sérii s Boříkem a spol. Až o hodně později jsem mimochodem zjistil, že Vojtěch Steklač napsal i detektivky pro dospělé. Po „Hříchách“ přišel na řadu Komisař Rex a další německé a rakouské krimiseriály, kterých v té době české televize vysílaly dříve než nyní. Viděl jsem i několik epizod seriálu Hercule Poirot v hlavní roli s Davidem Suchetem. Až poté jsem si na začátku roku 2002 přečetl vůbec první „Agathu“ ve svém životě a jednalo se o Vraždu v Orient-expresu. V té době jsem začal číst také příběhy s Sherlockem Holmesem, nejen ty, které napsal sám Arthur Conan Doyle.

Jaké knihy z tohoto žánru tě nejvíce ovlivnily?

V úplných začátcích mě každopádně nejvíce ovlivnili Agatha Christie a Sir Arthur Conan Doyle. Postupně jsem ale začal číst i díla dalších světových detektivkářů – mezi prvními případy Perryho Masona od E. S. Gardnera a detektivky Ed McBaina – a kromě toho se také seznamovat s českou detektivkou a rovněž osobně poznávat autory. Z těch o něco později objevených světových jsem si hodně oblíbil třeba Angličana Colina Dextera, na kterého narážím ve své nejnovější knize Tři panáky pro Evženku. Ale najdete u mne koneckonců třeba i skryté narážky například na Harryho Pottera nebo Jaroslava Rudiše.

Čtenáři si mohli poprvé přečíst tvou tvorbu roku 2004. O jakou povídku se tehdy jednalo?

Jednalo se o povídku Zpívající manžel, kterou si můžete přečíst i ve sbírce Zločin v zemi pyramid. I tahle povídka je důkazem inspirace jiným autorem. Čtenáři možná budou znát holmesovské dobrodružství Ohyzdný žebrák, v mém příběhu se manželka o svém finančně zajištěném choti dozví, že si na Václavském náměstí přivydělává zpíváním.

Myslíš si, že se od té doby tvůj styl psaní změnil?

Rozhodně ano. Asi nejlepší školou tvůrčího psaní je podle mého názoru četba jiných autorů a život sám, což se doufám na mém díle projevuje.

Jaký to byl pocit, když se na Rádiu Vnitro objevily v namluvené podobě tvé soudničky?

Postupně jsem napsal celkem tři kraťounké povídky, z nichž každá trvala namluvená asi pět minut. Naskytla se mi pak i možnost, že některou ze soudniček namluví Josef Vinklář pro jeden pořad Českého rozhlasu 1 – Praha. Představa, že mé příběhy bude vyprávět pan Vinklář, byla samozřejmě lákává. I zveřejnění na Rádiu Vnitro jsem si vážil, ale doktor Cvach je doktor Cvach... Z finančních důvodů z toho ale bohužel sešlo, a jako odškodné jsem tak dostal rozhovor pro Český rozhlas. A co se týče Rádia Vnitro, všechny tři soudničky jsem dostal vypálené na CD, které se mi ale nějakým způsobem záhadně ztratilo, a samotné rádio bylo z rozhodnutí exministra Ivana Langera zrušeno. Takže jsem o svoji první audioknihu, i když krátkou, i v době moderních technologií asi navždy přišel.

Co je podle tebe tvým dosavadním největším úspěchem?

Z rozhovorů, které jsem poskytl, si asi nejvíce cením příležitosti vyjádřit se pro týdeník Respekt o současné české detektivce. Odhalení aféry s Milanem Kunderou nebylo možná úplně podle pravidel etikety, ale přesto se jedná o prestižní časopis... Z ocenění se můžu pochlubit „zatím“ jen jedním, což je cena České společnosti Sherlocka Holmese, které si rozhodně vážím. Přesto je možná po pěti letech a třech vydaných knihách ještě brzo ptát se, co považuji za největší úspěch. Svým způsobem by se dalo říct, že i každá sebekratší vydaná povídka je úspěch. Za velkou výzvu do budoucnosti beru Cenu Jiřího Ortena, která je udělována autorům do třiceti let. Je mi ale  jasné, že detektivka nemá šanci, a nehledě na zájem o tuto cenu se nechci věnovat jen psaní detektivních příběhů.

O jakých trestných činech nejraději píšeš?

Když jsem se jednou bavil s šéfredaktorem nakladatelství Moba Pavlem Vlasatíkem, vyjádřil se v tom duchu, že detektivky tolik se zabývající partnerskými vztahy a mezilidskými vztahy vůbec ještě nečetl, a žertem dodal, že z toho třeba jednou bude žánr. Rozhodně s ním musím souhlasit, nejradši píší o zločinech, které vychází ze vztahů mezi lidmi; to znamená: ta mu byla nevěrná, proto ji mohl zavraždit atd. atd. Tím neříkám, že by se v mém díle nenašly zmínky o krádežích nebo třeba vekslácích. Psaní detektivek čistě z prostředí podnikatelského zločinu a třeba jeho propojení s vysokou politikou a korupcí v policii je ale něco, co mě neláká.

A co tví vyšetřovatelé? Jací jsou? A volíš pro každý příběh jiného detektiva, nebo patříš mezi autory, kteří se drží svých oblíbenců?

Mám své stálé oblíbence. Jedná se o amatérského detektiva Jiřího Vitáska, který se zná s detektivy z pražského oddělení vražd, což je celkem čtyřčlenná parta. Šéf major Karel Dvořák, poručík Jan Dočekal, který chodí s Dvořákovou dcerou, drsňácký nadporučík Pepa a krásná mladá podporučice Milena Smetanová. Tým pak doplňuje patolog Ivan Novák. Objevují se ve všech mých knihách – románu Případ rozhádaných spolužáků, ve Zločinu v zemi pyramid jsou sice příběhy, které jsou bez nich, ale i tady ve většině vystupují, stejně jako ve Třech panákách pro Evženku.

Tvým zatím posledním dílem je kniha Tři panáky pro Evženku. Mohl bys nám ji přiblížit?

Jedná se o dvě dlouhé povídky, nebo možná spíše novely, které mají dohromady délku románu. A o čem jsou? Jak už jsem řekl, případy zde řeší pan Vitásek a pražská mordparta. První se jmenuje Vraždící medvídek a točí se okolo vraždy čtyřicátníka, kterého někdo připravil o život jen těsně před svatbou. V druhém příběhu, podle nějž se celá kniha jmenuje, jde o vraždu mladé ženy, která si na firemním školení v rakouské Vídni pořídila českého milence. V obou příbězích se nabízí řada podezřelých, snažil jsem se obě detektivky navíc psát jak z pohledu vyšetřování, tak z pohledu podezřelých. Osobně knihu považuji za zatím nejlepších ze svých třech detektivních „dětí“, názor ale ať si čtenáři udělají každý svůj...

A prozradíš nám, na čem pracuješ nyní?

Po delší pauze jsem se vrhl na rozepsanou detektivku, ve které jde o následující situaci: Mladému muži přijde SMS, která ale není pro něj. Píše mu slečna, která si myslí, že je někdo jiný, ale nakonec si ti dva domluví rande, které ale nedopadne dobře. Muž ženu nalezne v jejím bytě zavražděnou docela neobvyklou zbraní, žehličkou. Více bych ale k této práci, pro kterou jsem navíc ani nevymyslel definitivní název, zatím nechtěl prozrazovat. Kromě toho mám také rozepsaný jeden čistě nedetektivní příběh, na přebalu by se asi napsalo „z důvěrně známého prostředí autorových vrstevníků“, píše se mi to pomalu a rozhodně ne lehce. Kandidáti na název jsou dva. Tahle kniha není pro starý, případně Sedm hříšnic.

Co bys vzkázal milovníkům detektivek?

Nečíst jen detektivky. Najde se v tomto žánru samozřejmě řada titulů, o kterých jde říct, že jsou více než jen detektivka, že zkrátka nabízí i něco víc, ale také knihy, které jsou zaměřené čistě jen na pátrání po zločinu. Jako oddechové čtení, když chce člověk relaxovat, se samozřejmě nabízí spíše detektivky než vážná literatura, ale i knihy s nálepkou kvalitní literatury se často čtou jedním dechem, někdy navíc lépe než detektivky. Nezapomínejte také, že i z detektivky můžete mít špatnou náladu. Kritizovat žánr, kterému se sám věnuji, navíc ještě strašit depresí, není asi zrovna dobré zakončení rozhovoru, proto bych ještě rád zmínil, že si rozhodně budu vážit, když si milovníci detektivek přečtou některý z mých příběhů, přestože by mohli sáhnout po některém z léta osvědčených autorů.