„Jdu svou vlastní cestou, aby mě psaní pořád bavilo,“ říká Alena Mornštajnová

Rozhovory

Vytvořeno 7. 5. 2018 0:00

Autor: Radka Jakubíčková

Spisovatelka a překladatelka Alena Mornštajnová pochází z Valašského Meziříčí. Poslední dobou je její jméno skloňováno především v souvislosti s knihou Hana, která zasáhla srdce mnoha čtenářů a čtenářek. Silný příběh nechá jen málokoho lhostejným. Na osudech postav Miry a Hany autorka přibližuje život obyvatel Valašského Meziříčí před II. světovou válkou, během ní a po válce. Přestože je téma vážné, kniha je plná naděje a touhy žít. Alena Mornštajnová je v kontaktu se svými čtenáři, pořádá besedy i autorská čtení, ochotně odpovídá na otázky a barvitě líčí okolnosti svého autorského tvoření. Také jsem si dovolila položit několik otázek.

Hana ovládla nejen pulty knihkupectví, ale také srdce čtenářů. Kterou svou knihu máte vy nejraději? Nebo je to jako s dětmi, že ke každé máte svůj jedinečný vztah?

Nemůžu říct, že mám některou ze svých knih nejraději. Slepá mapa byla moje první kniha, psala jsem ji deset let a hodně jsem se na ní naučila. Hotýlek se mi psal možná nejsnadněji a myslím, že ta radost z vyprávění je na něm vidět. Hana zpracovává hodně těžká témata, nepsala se mi snadno a prožila jsem kvůli ní mnoho bezesných nocí, ale je čtenářsky velice úspěšná. Velkou radost jsem měla při psaní knihy pro děti, kterou jsem napsala po Haně, abych se odreagovala. Ilustrace Galiny Miklínové jí moc sluší a já doufám, že se dětem bude líbit i odlehčené vyprávění o lekavém – ale statečném – strašidýlku Strášovi.

Ano, Hana je opravdu mezi čtenáři velmi úspěšná. Mě zaujala kromě samotného příběhu tím, že není napsána lineárně. Mám ráda příběhy, které se odehrávají v různých časových pásmech a jednotlivé souvislosti vyplývají postupně. Mám pak radost, že jsem náznaky odhalila správně, nebo jsem naopak překvapená, když se objeví něco nečekaného. Podle ohlasů například na Databázi knih  nejsem zdaleka sama. Jak vnímáte ohlasy čtenářů? Je těžké přijmout, když se objeví někdo, kdo kritizuje výsledek a nebere přitom v úvahu záměr autora?

Kladné ohlasy samozřejmě potěší. Ale co člověk, to názor. Asi by ani nebylo normální, kdyby se kniha líbila úplně všem. S tím se samozřejmě musí počítat. Pokud se jedná o rozumnou kritiku, snažím se z ní poučit. Pořád se mám co učit. Pořád se považuji za začínající autorku. Pořád je co zlepšovat.

Jak se díváte obecně na dnešní fenomén tzv. blogerek či booktuberů v souvislosti s šířením povědomí o knihách a z literárního hlediska?

Trend blogerů a booktuberů jen dokazuje, že mladí lidé stále mají zájem o literaturu a našli si svou vlastní cestu, jak o knihách diskutovat, přemýšlet a doporučovat je dál. Nechápu mnohdy dehonestující připomínky zkušených recenzentů nebo lidí od literatury. Blogeři a booktubeři nejsou vystudovaní literáti, ale lidé, kteří knížky milují a své nadšení šíří dál. Jejich nadšení je nakažlivé a určitě svými příspěvky získají pro čtení mnoho příznivců. Všichni víme, že čtenářem se člověk stane, pokud potká „svou“ knihu. Zachytí se drápkem a hledá dál. A mnozí se od lehčích žánrů pročtou až ke knihám tzv. velké literatury.

Nemůže být ta nakažlivost nadšení dvojsečná? Několikrát jsem narazila na hodnocení typu – tato kniha mi nesedla – bez hlubšího zhodnocení. Nemůže pak některého autora poznamenat tak, že se o knihu čtenáři zajímají méně?

Důležité je, že se o knize vůbec mluví. Vždyť ani recenze v tzv. seriózních médiích nejsou vždy jen kladné. Mnohdy zmínka o knize stačí k tomu, že ji čtenář vezme to ruky, prolistuje a udělá si vlastní názor. Nejhorší je, když se o knize nemluví vůbec a zapadne.

Nedocenitelným spojovacím článkem mezi autorem a čtenáři jsou besedy a autorská čtení. Jaký pocit máte z besed pro školní mládež? Říká se, že mládež málo čte. Já znám spoustu mladých čtenářů. Jak tuto situaci vnímáte?

Besedy mám moc ráda, protože jen tam mám příležitost vidět, jak na čtenáře moje knihy působí. A co by byla kniha bez čtenářů? S besedami pro školní mládež velké zkušenosti nemám, ale posluchači na besedách, kterými jsem prošla, byli pozorní a měli spousty dotazů nejen ke psaní a vydávání knih, ale zajímali se i o historii. I besedy ve školách jsou cestou, jak žáky a studenty přivést k četbě. V každé generaci jsou čtenáři i lidé, kteří nečtou. Ale možná je to i tím, že knihu, která jim otevře cestu k literatuře, ještě nenašli.

Na obálce knihy Hana je ukrytá šifra, která oku pozorného čtenáře nabídne jméno jedné z hlavních hrdinek, Miry. Jsou to nápaditě pojaté stěžejní momenty příběhu Miry. Pilíře celého příběhu. Odkud vzešel tento nápad?

Myslíte motiv věnečku a pruhované pozadí připomínající vězeňské hadry? Ano, to jsou dva hlavní motivy. Tyfová epidemie, která se po městě rozšířila právě z cukrárny, a holokaust. A když se kniha jmenuje po jedné hlavní hrdince, Haně, ukryla jsem jméno druhé hlavní postavy, Miry, do výkřiků kolem věnečku. Výkřiky začínají velkými písmeny a ty dají ve směru hodinových ručiček jméno Mira. Jména Hana a Mira jsem použila na památku dvou skutečných obětí – dětských obětí – holokaustu Hany a Miry Hellerových z Valašského Meziříčí, které s celou rodinou zahynuly v Osvětimi.

Dává nakladatelství možnost autorovi navrhnout svou vlastní obálku? Měla jste své návrhy?

Obálku knihy vždycky dostanu ke schválení. U Hany jsem si trochu nemohla vybrat, ale s konečnou verzí, kterou krásně vytvořila Veronika Kopečková, jsem velice spokojená.

Je všeobecně známo, že kromě psaní také knihy překládáte. Jaká byla vaše cesta k ovládnutí angličtiny? Měla jste možnost absolvovat pobyt v zahraničí? Co vám kromě zdokonalení se v cizím jazyce přinesl?

V předrevolučních dobách to nebylo tak jednoduché. Jsem moc ráda, že teď je situace jiná. Moje dcera v zahraničí studovala a i já se snažím využít každé možnosti vycestovat, která se mi nabízí. V Británii jsem samozřejmě byla několikrát, ale hodně užitečné jsou i rezidenční pobyty, na kterých mám klid a čas na psaní. A společenství kreativních lidí tvůrčí atmosféře samozřejmě prospívá. 

Vnímám jako velké umění převyprávět knihu z cizího jazyka tak, aby byla v češtině čtivá a zároveň aby byla zachována autorská stopa. Lze srovnat, zda je těžší dobře a kvalitně přeložit knihu nebo napsat tu svou?

Říká se, že překlad je buď přesný, nebo dobrý. Umění je vyvážit obě strany rovnice. Překládání sice není jednoduché, cítíte určitou zodpovědnost k autorovi, ale napsat vlastní knihu je pro mě těžší.

Máte mezi překladateli svého favorita, popř. nějaký oblíbený překlad, který můžete porovnat s originálem a jste z něj nadšená? 

Překládání je velice těžký obor. Nejde jen o velkou znalost jazyka –cizího i vlastního, ale i o mnohdy mravenčí práci při zpracovávání reálií. To vyžaduje velkou trpělivost a důkladnost.  Proto obdivuji každého, kdo překládání věnuje svůj čas, protože to není činnost nijak lukrativní ani oceňovaná.

Jaký typ literatury ráda čtete, pokud najdete čas na čtení?

Mám ráda autobiografie, dost čtu angloamerické autory, ale i klasiku. Obecně by se dalo říct, že dávám přednost knihám s hlubším příběhem. Ale samozřejmě čtu i faktografii, tu většinou kvůli tématu, které právě v tu chvíli zpracovávám. Snažím se sledovat knihy, které u nás vycházejí – jak českých tak zahraničních autorů, ale nenechávám se jimi ovlivňovat, nechci podlehnout trendům, spíš jdu svou vlastní cestou, aby mě psaní pořád bavilo.

Co vás přimělo změnit žánr a pustit se do psaní knížky pro děti?

Psaní Hany bylo tíživé. Chtěla jsem si odpočinout při psaní veselé a milé knihy. Vyloučila jsem z ní zlo – ne všechny postavy jsou dokonalé, ale nejsou zlé. Jsou popletené nebo nafoukané nebo trochu zmatené, ale ne zlé. Tak trochu náhodou jsem přitom zjistila, že psaní pro děti je skvělý návrat do dětství, do doby, kdy je pohled na svět ještě nezatížený zkušenostmi, do doby, kdy je víra v dobro pevná. Moc bych si přála, aby dětem ten jejich dětský svět zůstal co nejdéle.

Můžeme se i my, dospělí čtenáři, brzy těšit také na novou knihu?

Píšu - s přestávkami, ale píšu. Nemám důvod spěchat. Nejsem vázána žádnými termíny a nechci, aby se pro mě psaní stalo tíživou povinností. Ráda bych knihu, kterou mám rozepsanou, dokončila letos v létě, ale nechci tlačit na pilu. Musím taky trochu žít, dělat jiné věci, které mám ráda. I když psaní mám ráda moc.

Děkuji vám za rozhovor a přeji mnoho krásných chvil při setkání se čtenáři a také pohodu a klid ke psaní.