Rozhovor s autorkou knihy Třešně v rumu

Rozhovory

Vytvořeno 22. 4. 2022 1:00

Autor: Tereza Zítková

Bylo mi ctí, že jsem měla možnost povídat si o tvorbě s autorkou knihy Třešně v rumu (recenze zde) Michaelou Janečkovou. Michaela Janečková je redaktorkou ekonomického zpravodajství v České televizi, editorkou pořadu Byznys ČT24 a také maminkou dcery Josefíny. Kniha Třešně v rumu je deníkovým záznamem o její cestě s dědečkem na Kubu. Jak to asi může dopadnout, když se s kovaným komunistou vydáte do takové země, si přečtěte sami. Na recenzi se můžete podívat zde. Teď si ale udělejte čas a přečtěte si rozhovor s autorkou, máte se na co těšit. A třeba se i vy vydáte někam se svou babičkou či dědou.

Jak vás napadl námět vaší knihy?

Ze začátku nic jako kniha v plánu nebylo. Děda ovdověl a bylo znát, že by potřeboval nějakou vzpruhu, plán, na jehož realizaci by se mohl těšit. A koneckonců i já přišla o babičku, což byla úžasná ženská, kterou nepřestávám obdivovat. Děda jednou vzpomínal, co všechno s babi procestovali, načež si posteskl, že ještě chtěl vždycky vidět Kubu. A bylo znát, že nepředpokládá, že by se to mohlo uskutečnit, a mrzí ho to. Tak jsem mu navrhla, že přece jet můžeme spolu. Nejdřív si myslel, že si dělám legraci, pak mi volal ještě asi za 14 dní, jestli jsem si to nerozmyslela, no a pak už jsme začali cestu připravovat. Jak se expedice blížila, absurdních a komických situací přibývalo, a já z toho občas napsala status na Facebook. Pod recesistickým hashtagem #tresnevrumu, což byla narážka na dědovo politické přesvědčení (rudé třešně z loga KSČM všichni známe). Velmi mě překvapilo, kolik lidí to četlo a dokonce sdílelo dál. Dokonce chvíli fungoval takový improvizovaný samizdat, když jsem na Kubě neměla internet, posílala jsem zápisky kamarádům smskou a oni to házeli na sociální sítě. Že by z toho mohla být knížka jsem si připustila až ve chvíli, kdy se ozvali asi ze dvou nakladatelství, jestli bych ty zápisky nechtěla rozšířit. 

Jak jste si dovolenou užila a co pro vás bylo nakonec nejtěžší?

Dovolená není úplně to pravé slovo, které by ten zážitek popisovalo. Sama pro sebe si to nazývám spíš takovou exkurzí do tropického socialismu. Navíc, to největší dobrodružství jsem si vezla s sebou – dědu. Naše názory jsou odlišné jako noc a den a bylo jasné, že kubánské kulisy to jenom umocní. Takže nejtěžší logicky bylo vydýchat ty situace, kdy děda mluvil s nadšením o místním režimu a realitu buď odmítal vidět, nebo ji interpretoval po svém. Což se dělo třeba dvacetkrát za den. Takže snažit se nerozdmýchávat konflikt, nejít do každého názorového střetu, nechat ho vymluvit a do monologu nezasahovat a naopak soustředit se na hezké chvíle a situace, to byla výzva. Ale já už mám natrénováno a leccos jsem i pochytila od babi, která to s dědou uměla výborně. Takže jsem prostě byla taková paní na hlídání, provianťák a roztleskávačka v jednom. 

Jaký máte vztah se svým dědou?

Řekla bych, že navzdory rozdílnému politickému přesvědčení nadstandardně fajn. A určitě nejenom díky kompromisům z mojí strany – vždyť i jeho musí moje názory štvát, když jsou úplně v rozporu s jeho. Asi jsme se oba rozhodli soustředit na to, co máme společné, a nerýpat se v těch rozdílech. Na druhou stranu děda teď aktuálně tu knížku těžce rozdýchává a zlobí se, tak uvidíme, jak to bude dál. Ale věřím, že si to vyříkáme, jenom to chvíli potrvá. Možná by bylo zajímavé, kdyby napsal svou verzi příběhu. 

Čím byste motivovala čtenáře, aby jeli na dovolenou se svým dědou či babičkou i v dospělosti?

Nemusí to být rovnou dovolená, natož výprava takhle daleko. Myslím, že kolikrát by bylo fajn vyjít si třeba na kafe, do divadla, na fotbal… to je vlastně fuk. Zkrátka vylézt z toho skafandru komfortní zóny, která třeba obsahuje jen takové ty „povinné” rodinné návštěvy o Vánocích, Velikonocích a narozeninách. Jen tak je šance, že si člověk vytvoří s tím příbuzným nějaké společné zážitky, na kterých můžete stavět další konverzaci a potažmo rozvíjet ten vztah. A ta se tím pádem pak nemusí furt točit okolo toho, co zas kde zdražili, že politici jsou pakáž, uprchlíci jsou nevděční, nebo rovnou teroristi a očkování mění DNA. Dosaďte libovolné téma, na kterém se neshodnete. To máte, jako když psovi dáte míček – chvíli nebude drápat gauč. Zkrátka odvedete tu pozornost lepším směrem. O tom přesně to je. A tak hrozné, jako jet s cholerickým komunistou na Kubu, to být přece nemůže, tak do toho! Na druhou stranu chápu, že i tolerance má své limity, lhala bych, kdybych tvrdila, že podobně skvělé vztahy mám se všemi příbuznými. 

Jste převážně reportérka a novinářka, proč jste se rozhodla napsat knihu?

Je to zásluha hlavně nakladatelství Grada, kdyby mi nedávali opakovaně najevo, že o ni stojí, jen tak do šuplíku bych ji asi nepsala, na to je každodenní novinářský kolotoč až příliš rychle roztočený. Na druhou stranu mě to vždycky lákalo, protože napsat beletrii, to byl pro mě neprobádaný formát. Vypůjčím si slova mé oblíbené přidrzlé dětské hrdinky Pipi Dlouhé Punčochy, která říkala: „To jsem ještě nezkoušela, to mi určitě půjde!” To mě pohání celý život. Ostatně, prvotina to byla i pro Lumíra Kajnara, který knížku osolil geniálně trefnými grafickými glosami. A navrhl i obálku. Na to, že já nejsem spisovatel a on není ilustrátor, tak to byl vlastně od nakladatelství velmi odvážný počin. 

Chystáte se na další?

Pomalu už vzniká, dílem v hlavě, dílem už na papíře, víc ale zatím neprozradím. 

Cestujete ráda? Jaká jsou vaše oblíbená místa?

To si pište, měla jsem období, kdy jsem prakticky žila s kufrem a na letiště chodila jako na nádraží. Hodně mě to táhne na sever, tři roky jsme žili ve Švédsku. Uhranuly mě norské Lofoty, finské Ålandy, švédský ostrov Gotland. 

Co ráda děláte ve volném čase?

Když nepíšu, jsem u koní – ať myšlenkami, nebo fyzicky.  Teď se snažím vypiplat jednoho andaluského mlaďocha, kterého jsme si pořídili předloni, když nás nečekaně opustil můj milovaný valach ve čtyřiadvaceti letech. A jsem typická bláznivá koňařka, dokážu o tom mluvit hodiny. 

Děkuji autorce za to, že si na mě udělala čas a že odpověděla na mé dotazy. Budu nedočkavě vyčkávat její počin a mezitím zaskočím s babičkou do kina.