Ukázka z knihy Lubomíra Müllera Světlo mé samoty

Ukázky z knih

Vytvořeno 27. 6. 2011 14:05

Autor: Redakce

Roku 1980 Sářina maminka, tehdy třiatřicetiletá, znovu otěhotněla. Na začátku léta s komplikacemi porodila dvojčata. Mohla to být neuvěřitelně radostná událost, kdyby chlapeček, který se narodil jako první, do týdne nezemřel bez zjevné příčiny. Lékaři to vysvětlili jako syndrom náhlého úmrtí kojenců, kterému nelze nijak zabránit, ale rodičům tím nikterak neulevili v bolesti. Naštěstí holčička, která se narodila jako druhá, přežila. Dostala jméno Michaela.

Sářin čtrnáctiletý bratr Bohuslav nad malou sestřičkou ohrnul nos. Docela bez rozpaků dával najevo svou rozmrzelost, že Miška je středem pozornosti, která dřív výhradně patřila jemu.
S cynickou světáckostí papouškoval kamarádům názory svého otce, že holky jsou na vaření, na úklid a do postele, a přidával k lepšímu obhroublý vtip, že nejlepší na dětech je jejich výroba. Sklidil pochvalné výkřiky souhlasu a bodré plácání po ramenou.
Zpočátku ani Sára nebyla z nového přírůstku v rodině nadšená. Když maminka přišla
s Michaelou z porodnice domů a zeptala se, jak se jí sestřička líbí, odsekla: − Je škaredá... Měla
v podstatě pravdu, protože dvoutýdenní miminko vypadalo jako žmolek špatně zadělaného těsta. Jenže to řekla hrubě a netaktně, a matka jí to nikdy nezapomněla.
Když se Michaelin kalendář života naplnil třemi měsíci, stalo se cosi nečekaného. Sára si sestřičku zamilovala. Začala jí dávat všechnu lásku, kterou sama v dětství postrádala. Brávala ji do náruče, houpala na klíně, zpívala písničky, vymýšlela pohádky.
− Tobě nebude nic scházet, Mišulenko − říkávala jí − Ty nebudeš plakat a bát se tmy, jako já, víš... Nebudou tě strašit bubáci samoty. Já jim to nedovolím.
Svůj slib malé sestřičce plnila svědomitě. Dokonce tak svědomitě, že ji začala s sebou brávat
i na rande. Byla opět zamilovaná.
Přes dva roky se Sára umanutě držela svého rozhodnutí Na kluky se vykašli! Šprtala a biflovala všechny předměty s tvrdou vůlí být nejlepší, prosazovala se v pionýrské organizaci, soutěžila
a vyhrávala. Skončila základku, aniž se jediným obdivným pohledem podívala na nějakého fešáka
v okolí. Se samými jedničkami a pochvalným hodnocením nastoupila do 1. ročníku gymnázia.
Na konci prvního pololetí, před zimními prázdninami, ji na chodbě oslovil kluk ze třeťáku.
− Zakládáme kapelu a potřebujem zpěvačku. Prej bezva zpíváš...
Pro ni na první pohled neuvěřitelně krásný blondýn, pro něho na první pohled neuvěřitelně prsatá tmavovláska.

Wittensbergové

− Ty seš takovej vůl, že kdybys dýchnul do teplý vody, je z ní hovězí polívka! 
Milan se teatrálně tloukl dlaní do čela a rázoval po místnosti od stěny ke stěně. Jeho o pět let mladší bratr Josef, kterému na Horácku všichni starobyle říkali Jobko, seděl na gauči a pobaveně Milana pozoroval. Miloval jeho zábavné průpovídky, i když teď mu příliš do smíchu nebylo.
− Jobko, ty seš fakt extra vůl − pokračoval Milan, aniž změnil rytmus svých kroků − dyť vona má vosumnáct a ty jednadvacet, oba máte velkej prd, ty na vejšce, vona bůhvíco bude dělat po gymplu. Proč si neužíváš volnosti? Proč se chcete brát? Já jsem v tvým věku měl každej měsíc jinou holku! Počkej až do promoce...
Najednou se zastavil a vystrašeně se na Josefa podíval.
− A nebo... Brácha, to snad néééé! Vona je těhula?
Josef jen bezradně pokrčil rameny, sklopil hlavu a začal si vydloubávat špínu zpod nehtů na rukách.
− Do prdele! − vzdychnul Milan a posadil se vedle bratra − Otec tě zabije...!
–
Wittensbergové přišli na Žďársko v roce 1920 z Ukrajiny. Jako jedněm z mála se jim podařilo utéct před pogromem vojsk Simona Petljury bojujících během ruské občanské války za samostatnou Ukrajinskou národní republiku.
Zařídili si koloniál a obchodovali s železářským zbožím, ale moc se jim nedařilo a v době hospodářské krize zkrachovali.
Před nacistickým pogromem a deportací do koncentračních táborů v roce 1941 už utéct nestačili. Richardu Wittensbergovi bylo sedm let. Přežil a jako jediný z rodiny se v pětačtyřicátém vrátil z Osvětimi. Ujala se ho spřátelená rodina, která před válkou žila v blízkosti jejich koloniálu. Ten byl dávno zdemolován a rozkraden. Dvanáctiletý Richard si z něho odnesl jen bezcenný šrot
a cedulku s nápisem Politische Gespräche sind verboten, Politické rozhovory zakázány. Pověsil si cedulku na zeď a jejím přikázáním se řídil. Rodina, u které vyrůstal, mu poradila, aby se k víře svých rodičů nehlásil a aby vždy tvrdil, že nepatří k německým Židům. V padesátých letech se tak vyhnul důsledkům antisemitských předsudků komunistického režimu.
V dvaadvaceti letech si vzal dívku z rodiny, u které našel po válce azyl. V roce 1957 se jim narodil první syn Milan, o pět let později syn Josef. V šedesátém sedmém jeho manželka tragicky zahynula na následky autonehody. Již se znovu nikdy neoženil. Prodal malý vesnický domek se zahrádkou, ve kterém dosud žili, a našel si práci v národním podniku Žďárské strojírny a slévárny ve Žďáru nad Sázavou. Pětiletý Jobko a desetiletý Milan, jemuž všichni říkali Milda, byli vytrženi
z dětských her mezi lesy a rybníky kamarádské Vysočiny a město zpočátku považovali za nepřítele. Sužovalo je betonovou odtažitostí jejich nového sídlištního domova, kde jim chyběla máma. Ale Richard Wittensberg je vychovával se zarputilou přísností a fňukání trestal pohlavkem.
− Nebudete celej život jíst trpalky, škubánky s mákem, jako já −  vtloukal jim do hlavy své rozhodnutí přestěhovat se do města a nutil je, aby poslouchali jeho vyprávění o chudé rodině
a carapandě, šusprejtu, kočičím tanci a dalších jídlech z brambor a zelí, na kterých vyrostl.
− Moje máma před náma chleba zamykala, dávala nám ho jen na vodmírku, každýmu jen tolik, kolik měl přidělenýho. Chleba byl vzácnost, ne jak dneska, nedojíš a hodíš do koše. A masa
v chalupě nebylo. Sbírali jsme houby a máma nám z nich dělala pomazánku. A když byla kulajda
s vejci, byl to svátek. V zimě jsme byli promrzlí, tak nám máma uvařila vodu a do toho česnek
a brambor, trdlenka tomu říkala. A sladkej jogurt, nad kterým dneska vohrnujete nos? Ha! Šťovíkjsme cucali, nebo kyselou rebarboru! A když vod sousedů z chalupy voněla pečínka, tak byla určitě z kočky. Jo, pamatuju, že nám máma vyprávěla, že když byla malá, tak jedla vývar
z veverky. Anebo taky z vrány...
Kluci naslouchali, ale znělo jim to jako pohádka. Menší Jobko sice všemu věřil, avšak větší Milda se jen blahosklonně poškleboval. Přesto respektovali otce jako autoritu a podřizovali se jeho rozhodnutím.
O svém pobytu v koncentračních táborech synům nikdy nic neřekl. Tomuto tématu se úzkostlivě vyhýbal a snažil se na vše zapomenout.
Na slib umírající manželce, že oba kluky dobře vychová, ale Richard Wittensberg nezapomněl. Chtěl, aby nezůstali jako on jen nějakými obyčejnými mechaniky zemědělských strojů, ale aby to dotáhli na inženýry a stali se váženými, a hlavně bohatými pány. Doba si ale na pány moc nepotrpěla, takže klukům vštěpoval do hlavy, že bez vstupu do komunistické strany zůstanou stále jen holoprdelatýma pěšákama. Sám se stal velmi vlivným stranickým funkcionářem na krajském výboru a oběma synům dopomohl po maturitě na gymnáziu k bezproblémovému přijetí na vysokou školu.
Milan úspěšně promoval roku 1981 na Elektrotechnické fakultě Vysokého učení technického v Brně. Následující roční základní vojenskou službu pro vysokoškoláky si odbyl u útvaru v Táboře. Prosil otce, aby mu zařídil modrou knížku a nemusel tak z falešných zdravotních důvodů narukovat, ale otec tuhle prosbu synovi odmítl.
− Vojna z každého kluka udělá chlapa − tvrdil − Později by ses za tu kriplknížku před ostatníma styděl. 
Z moci své funkce alespoň zařídil, aby Milan nemusel rukovat až na Slovensko nebo na západní hranici Čech.
Když se Milan na podzim roku 1982 z vojny vrátil, jeho mladší bratr Josef měl za sebou první semestry na nově otevřené Fakultě architektury Vysokého učení technického v Brně v oboru architektura a územní plánování.
Richard Wittensberg mohl být spokojen. Oba kluci si budou psát před jméno titul Ing., jsou politicky správně angažovaní a čeká je skvělá kariéra.
Jedné věci si však nevšiml: oběma synům chyběl cit pro chápání ženské duše. Bez matky z nich vyrostli chladní, přezíraví a vychytralí zastánci teorie, že žena má povinnost muži vždycky rozumět a přizpůsobit se mu, ale muž ženě ne.

Chytří a ženatí

− Řekla mi, že antikoncepci stále bere. Copak jí mám, táto, lézt do kabelky a kontrolovat, jestli si vzala pilulku nebo ne? − vztekal se Josef, když otec láteřil a zlostně mu vyčítal, že je Sára těhotná.
− Hele, tati, dva roky se nic nestalo. Já jí prostě věřil, já za to nemůžu. Třeba to zrovna byla nějaká vadná pilulka, kdo to má kontrolovat, že jo? Já nevím...
− Ty seš vadnej, a ne pilulka! Jobko, hergot, nejseš přece blbej! Když si nejseš jistej tou její antikoncepcí, tak každej harant dneska ví, na co jsou prezervativy − plísnil ho otec − Proč je nepoužíváš?
− Pch! − odsekl Jobko.
− Nejlepší antikoncepce je pořádná hádka! − rýpnul si pobaveně Milan.
− Ty tomu nějak rozumíš! − zamračil se Josef a šťouchl do bratra ramenem tak silně, až se Milan svalil mezi polštářky gauče, na kterém oba seděli. Nepřestal se smát a pokračoval
v popichování, což mu dělalo očividnou radost.
− Víš, brácha, jakej je rozdíl mezi prezervativem a padákem? Nevíš? Když se protrhne padák, tak je o jednoho míň, když prezervativ, tak je o jednoho víc... háááááá!
Josef po něm mrštil nejbližším polštářkem a Richard Wittensberg si uvědomil, že nad oběma syny už nemá žádnou moc. Než odešel a prásknul dveřmi pokoje, rozhořčeně zabručel.
− Blbec na blbci jede a blbost ho pohání... Ale už jste oba dospělí, tak si dělejte, co chcete.
A taky vám řeknu vtip, když jste s tím začali. Student sedí na mezi a zašívá si prezervativ. Víte, co to je, vy chytráci?
Josef s Milanem se na sebe nechápavě podívali.
− To je maximální chudoba − pokračoval otec − A když budete takhle blbí, tak čeká přímo na vás...
Oba bratři seděli chvíli zaraženě. Chtělo se jim vyprsknout smíchy nad komičností celé situace, ale osten vážnosti, s jakou otec vyslovil poslední větu, v nich přece jen uvízl. První se vzpamatoval Milan. Uculil se na bratra a se špatně předstíranou vážností pronesl:
− Existují dva druhy mužů. Chytří a ženatí. Hádej, kterej z nich seš ty?
Před dalším hozeným polštářkem už nestačil uhnout.

Poprvé

Být chudý uprostřed bohatství, to je ten nejhorší druh nouze. Richard Wittensberg si to dobře uvědomoval. Věděl, že většina společnosti je chudá, ale že existují společenské kruhy, které mají
k bohatství přístup.
Chápali to i jeho synové.
Věděla to i Sára.
Všichni se svým způsobem snažili nebýt v nejhorším druhu nouze.
Richard Wittensberg jako stranický tajemník bral úplatky za pomoc při obcházení některých úředních nařízení, obstarávání výjimek či upřednostňování čekatelů.
Milan a Josef studovali a měli do budoucna zajištěné kvalitně placené místo.
Sára si umanula, že se přičiní o to, aby měla vždy všeho dost. Doma nikdy nebylo peněz nazbyt, maminka jí vyčítala každou koupi nové halenky a kdykoliv Sára poprosila, aby jí zaplatili nějaký nový kurz, vždy bylo kolem toho moc nepříjemných řečí. Toužila vypadnout z domu, kde si s nikým, kromě babičky, nerozuměla a tvrdohlavě šla za svým cílem všem dokázat, že je schopnější než bratr a úspěšnější než kdokoli z rodiny.
Jakmile trochu více poznala Josefa Wittensberga, pochopila, že tenhle kluk by se mohl stát tím pravým. Byl sebejistý, inteligentní, zábavný, hrál na kytaru a netajil se tím, že chce mít jednou hodně peněz. Zamilovala se do něj a opět v sobě objevila touhu být obdivovaná. Touhu, kterou od události na dlažbě toalety základní školy násilně potlačovala. Roztančila své velké, uhrančivé oči
do hravé koketérie a dobře vyvinuté, sportovně vypracované tělo rozvlnila do roztouženosti.
Jobko se chytil do milostné pasti.
Zpočátku si rozuměli a bylo jim spolu dobře, ale s narůstajícím časem, který společně trávili, narůstal i problém. Sára odmítala sexuální styk. Vzpomínka na znásilnění byla i po dvou letech trýznivá a blokovala v Sáře jakékoliv intimnější projevy kromě líbání a hlazení přes šaty. Byla však natolik chytrá, aby pochopila, že odpíráním styku výmluvami na nevolnost či menstruaci si Jobka dlouho neudrží.
V prosinci jednaosmdesátého roku, týden před Štědrým dnem, dala Jobkovi vánoční dárek. Sebe. On ho přijal s nadšením, ona ho dala se strachem. Ani jeden si to moc neužili. Jobko spal
s holkou poprvé, Sára s klukem naposledy. Alespoň o tom byla na druhý den přesvědčena. Kdyby to mělo být takhle vždycky, myslela si, už to nikdy nechci... Nebyl něžný, nebyl ohleduplný a byl hotov dřív než ona. Nechal ji v bolestivém pocitu nedokončenosti. Sára se v šestnácti letech styděla říct, že chce ještě a déle. Jobko ve svých devatenácti věděl víc o integrační konstantě diferenciální rovnice než o ženském orgasmu.
Ona předstírala, že je panna, a on nepoznal, že není. Žil v přesvědčení, že byl první. Sára mu pravdu nikdy neřekne.
Na konci letních prázdnin roku 1983 otěhotněla. Bylo jasné, že příští rok nebude sedět na maturitní židli, ale ležet na porodním stole.
Jako by opisovala příběh své matky.

Čtěte také:

Lubomír Müller: Světlo mé samoty (anotace knihy, informace o autorovi)