Recenze: Lidmila Kábrtová – Čekání na spoušť

Vytvořeno 28. 10. 2021 1:00

Autor: Jiří Lojín

Lidmila Kábrtová nepatří mezi autorky chrlící jednu knihu za druhou. Kromě povídek, zveřejněných v různých sbírkách – například Země skrytých úsměvů –, je podepsaná pod třemi samostatnými díly – Koho vypijou lišky (recenze zde), Místa ve tmě (recenze zde) a nejnověji Čekání na spoušť. Každá z nich však zasluhuje pozornost.

Její první próza zaujala originalitou a předeslala autorčinu schopnost vyjadřovat se výstižně i omezenými prostředky. Autorka ale neustrnula ve stejném, i když úspěšném stylu, a každou další knihou se posunuje dál.  

Příběhy působí komorním dojmem, postava, na kterou je zaměřený, syntetizuje svůj vnitřní svět s tím vnějším, ale činí tak tiše, nenápadně. V době, kdy se dostávají do hledáčku autorky, už mají za sebou i svá bouřlivá období – pokud je vůbec kdy měli. Pokud bychom se na jednotlivé části dívali jako na povídky, jsou samostatné a uzavřené, ale ve skutečnosti mají silné vazby, které celek přibližují k románu. Ten disponuje časem i prostorem, a pokud by byl vyprávěn lineárně z hlediska času, byl by srovnatelný s rodinnými ságami. Těch je ale v současné době příliš, zdá se, že si to uvědomuje i autorka a zvolila jinou cestu. Informační hodnota je stejná – zaměřuje se na lidi, rodiny, přátele v kontextu určité doby, například dramatické období útěkářů ze země zachvácené budováním komunizmu.

Zvláštním rysem osudů hrdinů a hrdinek knihy Lidmily Kábrtové je, že se občas nedozví pravdu o svých blízkých. Mají tedy méně informací než čtenář, což je staví do poněkud zvláštní pozice, která sice není vysloveně pasivní, ale rozhodně z nich dělá bezbranné hračky v rukou osudu.

Každá kapitola je pojmenovaná podle jednoho z hrdinů knihy. Ale stejně jako v reálném životě, se tito lidé potkávají s jinými, tím vznikají propojení, svazující jednotlivé kapitoly k sobě, tak jak jsem naznačil v předchozích odstavcích. Chvíli jsem zvažoval, zda nejsou některé vazby příliš náhodné, nakonec jsem tu myšlenku zavrhl – pokud by se potkaly jiné postavy, opět by vznikly příběhy, jež by se ovlivňovaly, byly by odlišné než ty, které si aktuálně přečteme v Čekání na spoušť, byly by však stejně dramatické a zauzlené. Každý člověk v sobě nese nějaké drama, záleží jen na tom, jak je autor uchopí a prezentuje.

Autorka má upřímnou snahu věnovat se rovnoměrně všem svým postavám, přesto mám dojem, že má Iveta pro ni větší význam. Možná proto, že se dokáže odrazit ode dna i v takové etapě svého života, kdy jen těžko může něco pozitivního očekávat.

Pokud hledáme, můžeme v textu najít celou řadu symbolů, i když je pravděpodobné, že u většiny z nich jde o nadinterpretaci. Lze například soudit, že tetování hada, obepínající Ivetina záda a ruku, může znamenat spoutanost životem, jaký vede, a to, jak postupně bledne, představuje jeho slábnoucí vliv.

Text plyne se zdánlivou lehkostí, autorka má schopnost vyjadřovat se pěknou češtinou, což považuji za neméně důležité jako dobrý příběh, v některých případech i důležitější.

Na knihy Lidmily Kábrtové se vyplatí čekat, každá z nich v sobě nese něco odlišného. Pro čtenáře je to požitek, pro autorku závazek, který je se stoupající laťkou stále obtížnější plnit. Patří k těm spisovatelům, kteří se snaží nevstupovat do stejné řeky a brání tak nám recenzentům napsat například: „To je typická Kábrtová“. Jde o knihu čtenářsky náročnou, přesto lze zvolit jednodušší cestu a vnímat ji jako sbírku povídek. I v tomto případě je možné si ji užít, ale doporučuji věnovat textu větší pozornost, protože pak na světlo vyjdou další pointy interakce osudů hrdinů Čekání na spoušť.