O komiksech, překládání a nindžích s Ľudovítem Platou

Rozhovory

Vytvořeno 6. 7. 2021 1:00

Autor: Radovan Kolbaba

Pokud máte rádi komiksy, s velkou pravděpodobností jste se již setkali s prací Ľudovíta Platy. Jako překladatel se podílel na vydání takřka sto osmdesáti komiksů. Již 16 let je věrný populární řadě Stana Sakaie o králičím samuraji bez pána nazvané Usagi. Kromě ní ale přeložil spoustu dalších komiksů, včetně děl z proslavených nakladatelství Marvel Comics a DC Comics. Přestože nepatří mezi osoby toužící po světlech reflektorů, svolil k rozhovoru, jenž se bude týkat jak překladů a komiksů, tak jeho lásky k – pro mnohé stále tajemnému – umění japonských nindžů.

Jak jste se dostal k překládání komiksů?

Řekl bych, že tak trochu „po známostech“. :-) Ale ono to bylo pochopitelně poněkud složitější.
Komiksy mě bavily od mládí, a protože koncem 90. let minulého století toho u nás k dispozici moc nebylo (kromě nesměle se rozjíždějící crewní produkce), naučil jsem se kvůli tomu polsky, abych si mohl číst komiksy vydávané u našich severních sousedů. Jejich komiksový trh byl oproti tomu našemu vždycky tak minimálně o deset let napřed, a to platí dodnes.
Protože jsem měl tím pádem načteno o trochu víc, než bylo tehdy u nás běžné, začal jsem o komiksech psát pro různé rodící se komiksové weby. Díky tomu si mě všiml Jirka Pavlovský, jeden ze spolumajitelů Nakladatelství CREW, který mě zlanařil, abych psal články taky pro jejich web a do restartovaného magazínu Crew. No a protože jsem tou dobou měl už maličko zkušeností s překládáním ze svého tehdejšího zaměstnání v jisté IT společnosti, kde jsem vedl testerský a lokalizační tým, zkusil jsem si nesměle přeložit i pár komiksů. Nejdříve jenom kraťasy do již zmiňovaného magazínu, pak přišel Conan, Usagi Yojimbo, no a pak už se to nabalovalo.

Překládáte některé komiksy raději než jiné? Z jakého důvodu?

Pochopitelně! A jsem přesvědčený, že to tak má každý překladatel, nebo koneckonců kdokoliv, ať už dělá jakoukoliv práci. Někdy vás to baví, a někdy je to „jenom práce“, která se prostě musí udělat.
Důvody bývají různé. Někdy to člověku úplně nesedne tematicky, někdy si nesedne s autorem. Tak například již zmiňovaný Usagi Yojimbo, o kterém tady bude řeč ještě mnohokrát – ten je úplné zlatíčko, ten se překládá prakticky sám. Náramně mě baví překládat Mýty Billa Willinghama, i když je to kvůli všem těm více či méně ukrytým odkazům na různé pohádky, báje, legendy a literární díla chvilkami docela zapeklitá detektivní práce.
Naproti tomu například takové marvelovky ze 60. a 70. let minulého století... to je občas zkouška nervů. Ony ty příběhy kolikrát ani nejsou špatné, ale vyznačují se nesmírnými kvanty textů, které jsou často zcela zbytečné. Jsou to takové ty situace, kdy na obrázku vidíte postavu A, která praštila postavu B tak silně, až postava B narazila do zdi, a postava B má k tomu dialogovou bublinu typu: „Ach ne! Praštil mě tak mocně, až jsem narazil do zdi!“ Nevím, jestli to bylo tím, že tenkrát ještě autoři plně nechápali možnosti vizuální stránky komiksu, nebo měli pocit, že by čtenář za svoje peníze měl dostat patřičnou dávku textu, každopádně z dnešního pohledu už jsou to velmi zastaralé a překonané vyprávěcí postupy a z překladatelského hlediska je to poněkud otravné.

Jakým knihám – klasickým či komiksovým – dáváte jako čtenář přednost?

V rámci beletrie se zaměřuji téměř výhradně na fantastiku. Nejsem úplně fanouškem hororů, ty čtu jenom ojediněle, ale jinak v rámci sci-fi a fantasy to mám tak půl na půl, neřekl bych, že u mě jedno nebo druhé převažuje.
Pokud jde o komiksy, tam jsem měl dlouho velmi široký záběr a hltal jsem úplně všechno, co se mi dostalo do rukou. To platilo obzvláště pro mangu, která je nesmírně žánrově bohatá a dlouhodobě mě fascinuje, takže jsem se v jejím rámci nebránil tomu sáhnout prakticky po čemkoliv, od holčičích romancí až po splatterové horory. Nicméně, „na stará kolena“ už přece jenom začínám být trochu vybíravější, takže čtu spíš tituly orientované na starší čtenáře. V rámci své práce (nejenom jako překladatel, ale také jako produkční v Nakladatelství CREW) toho ale samozřejmě dál načítám hromady, i mimo rámec toho, po čem bych sáhl „dobrovolně“.

Máte nějakého oblíbeného autora?

Desítky. :-)
Vyrůstal jsem na klasicích, jako byli Isaac Asimov, Robert Heinlein, Arthur C. Clark, Philip K. Dick, Ray Bradbury a podobně, ale přečtu si moc rád i Dana Simmonse, Neala Stephensona, Davida Webera, Adriana Tchaikovskeho, Teda Chianga a další modernější autory. Pokud jde o fantasy, tam nemůžu nezmínit Roberta Ervina Howarda, který měl na mě určitě nejsilnější formativní vliv a dodnes ho považuji za jednoho z nejlepších vypravěčů. Později k němu pochopitelně přibyli autoři jako Terry Pratchett, Andrzej Sapkowski, David Gemmel, Brandon Sanderson, Guy Gavriel Kay, atd. Nejnověji ujíždím na tvorbě K. J. Parkerové, což je pseudonym Toma Holta a u nás je tato jeho tvůrčí linie prakticky neznámá. Vyšlo tady jenom pár povídek, z nichž většinu jsem měl tu čest překládat.
Komiksoví oblíbenci? Těch by byly taky hromady. Na začátku mého zájmu o americký komiks stáli Neil Gaiman, Frank Miller a Garth Ennis. Pak přibyli Bill Willingham, Stan Sakai, Alan Moore, Will Eisner, Kurt Busiek, Mark Waid, Pat Mills, J. Michael Straczynski a další. V rámci evropského komiksu jednoznačně nedostižný Jean Van Hamme, dále pak například Enki Bilal, Alejandro Jodorowsky, René Goscinny, dvojice Martin Lodewijk + Don Lawrence.
V rámci mangy musím samozřejmě jako prvního zmínit Osamua Tezuku. Dále by to byli Kazuo Koike, Hiroki Endo, Kacuhiro Ótomo, Naoki Urasawa, Akira Torijama, Hiromu Arakawa, Džundži Itó, Makoto Yukimura, Džiró Taniguči, Masasumi Kakizaki... kolik že máme v tom článku ještě místa? ;-)

Napadá vás nějaké, podle vašeho názoru nedoceněné či málo čtené dílo, které byste našim čtenářům doporučil?

Tady se s odpovědí s dovolením omezím na komiksovou produkci Nakladatelství CREW, pro které pracuji, protože jinak samozřejmě nemám moc představu, co se komu prodává či neprodává.
Nejtěžší to mívají tituly a série, kterým my interně říkáme „inteligentní mainstream“. To znamená, že nejsou natolik přímočaré a barevné, aby po nich sáhli lidé zaměřující se na klasický superhrdinský komiks, ale zároveň nejsou ani natolik umělecky ambiciózní, aby je vzali na milost intelektuálové. Takže paradoxně, i když by měly co nabídnout oběma skupinám, ve skutečnosti propadnou škvírou nezájmu mezi nimi.
V tomto ohledu je naší „vlajkovou lodí nezájmu“ série Mezi řádky scenáristy Mikea Careyho vyprávějící o moci literatury a psaného slova obecně. Více pozornosti by si jistě zasloužila i další Careyho série Lucifer, která je spin-offem úspěšné série Sandman scenáristy Neila Gaimana a vypráví o osudech vládce pekel, jenž se ve čtvrté knize sandmanovské řady vzdal svého postu a odešel si otevřít bar na Zemi. No a ne úplně dostatečnému zájmu se těší i již zmiňovaná série Mýty z pera Billa Willinghama vyprávějící o pohádkových bytostech skrývajících se v našem světě před tajemným Nepřítelem, jenž je vyštval z jejich pohádkové Domoviny.

Zmínil jste Osamua Tezuku, jehož do dvou knih rozdělená Zpráva pro Adolfa mě jako recenzenta doslova nadchla (naše recenze zde a zde). Máte v CREW v hledáčku nějaké další dílo od „boha mangy“?

Samozřejmě máme. Osamu Tezuka za svůj život stvořil stovky komiksů, mezi kterými se najde mnoho perel podobných kvalit, jako je Zpráva pro Adolfa. Musíme ale bohužel vybírat opatrně, protože to vypadá, že i Tezuka bude patřit k onomu výše zmiňovanému „inteligentnímu mainstreamu“, na který pějí nadšenou chválu všichni, kteří ho vezmou do ruky, ale přesvědčit ty zbylé, aby to udělali taky, dá náramnou práci. Což nás limituje především ve vydávání delších sérií, jako je například Tezukův opus magnum, Fénix. Nemuset se ohlížet na ekonomická hlediska, tak za mě by to byla naprosto jednoznačná volba. Troufám si tvrdit, že se jedná o nesmírně inovativní a grandiózní dílo, které v rámci komiksu prakticky nemá obdoby.
Nemůžu v tuto chvíli zmiňovat žádné konkrétní tituly, o které máme zájem, protože jednání v tomto směru právě probíhají a my nemáme ve zvyku ohlašovat nic, co nemáme podepsané. Pokud se nicméně nestane něco zcela nečekaného, tak nějaký další Tezuka v našem nakladatelství v příštím roce s největší pravděpodobností vyjde.

Pomáhá vám nějak s překladem komiksů Usagi Yojimbo vaše znalost japonské kultury?

Nejsem si jistý, jestli pomáhá, ale určitě zpříjemňuje. Baví mě sledovat, jakým způsobem Stan Sakai pracuje s japonskými reáliemi, historií a kulturou. Má úžasnou schopnost odhadnout správnou míru detailu, aby se čtenář něco dozvěděl, ale zároveň aby se nezačal nudit, nebo aby tím neutrpěl příběh. Nicméně když se mu to hodí, tak se nebojí trošku si ty věci zjednodušit nebo přiohnout podle potřeby.

Setkal jste se někdy se Stanem Sakaiem, autorem série Usagi Yojimbo? Jak na vás zapůsobil?

Ano, setkal, dokonce dvakrát. Poprvé v roce 2009, kdy navštívil Prahu v rámci své cesty do Evropy. Podruhé pak krátce v roce 2017 na Comic Conu v San Diegu.
Zásadní bylo to první setkání, kdy jsem měl tu ohromnou čest strávit s ním několik hodin. Vezl jsem ho z letiště, vodil jsem ho po Praze, ukazoval jsem mu orloj a Karlův most, povídali jsme si o nindžích a Janu Žižkovi, s Petrem Litošem jsme ho vzali do typické české hospody... To byl jednoduše splněný sen.
Stan Sakai je přesně takový, jak by si ho člověk na základě jeho tvorby představoval. Je nesmírně vlídný, zdvořilý, skromný, trpělivý. Netrpí naprosto žádnými hvězdnými manýry, bez zaváhání vyhověl všemu, o co jsme ho požádali, bez jediného nakrčeného obočí absolvoval několikahodinovou autogramiádu i další program. Myslím si, že i v tomhle spočívá tajemství úspěchu Usagiho Yojimba: Stan Sakai ho nepíše na efekt, píše ho upřímně a ze srdce, tak, jak to cítí, jaký sám je.

Společně s Pavlem Slavíkem vedete v Praze školu skutečného nindžucu. Proč vám k srdci přirostlo právě toto bojové umění?V čem je nindžucu výjimečné v porovnání s jinými bojovými uměními?

Nejdříve uvedu na pravou míru jednu technickou záležitost: Zmíněnou školu nevedeme společně, zakladatelem Bujinkan Dojo Prague je Pavel Slavík, a každé dódžó má vždycky jenom jednoho učitele. Já jsem jedním ze starších instruktorů. Ačkoliv mám teoreticky v rámci naší organizace dostatečně vysoký technický stupeň, abych mohl vést vlastní dódžó, rozhodl jsem se to neudělat a zůstal jsem součásti dódžó svého učitele.
Debata o nindžucu by klidně vydala na několik samostatných rozhovorů, ale pokusím se být stručný.
Nindžucu, které studujeme v rámci organizace Bujinkan Dojo, má kořeny hluboko v japonské historii, patří k takzvaným korjú, čili „starým školám“. Úplně původně se zaměřovalo výhradně na metody špionáže, postupem času se na něj nabalila celá řada bojových dovedností, které historickým nindžům pomáhaly v plnění jejich úkolů. Z tohoto důvodu je dnešní nindžucu nesmírně komplexním systémem. Kromě neozbrojeného boje obsahuje také techniky pro boj s širokou škálou zbraní všech tvarů a velikostí, od krátkých nožíků, přes meče a různě dlouhé tyče, až po několikametrová kopí, no a samozřejmě celou řadu speciálních zbraní, jako jsou všemi oblíbené šurikeny, kovové drápy, řetězy se závažími, různé další skryté zbraně, oslepující prášky a podobně. A to úplně opomíjím jeho další aspekty, jako je taktika a strategie, metody maskování a klamu, pohyb v terénu, již zmíněné metody špionáže a obecně práce s informacemi, atd. atd.
To, co z mého pohledu dělá Bujinkan výjimečným, je jeho přístup k aplikaci těchto zbraní a dovedností. Nindža většinou nemá čas ani zdroje, aby řešil problémy hrubou silou, proto se musí snažit přemýšlet „outside the box“, mimo běžně zavedené postupy a zvyklosti. To se promítá do celého nindžucu jako bojového umění. Velmi specificky pracuje se vzdáleností a načasováním, a nebrání se využívat metody, které by Mirek Dušín patrně označil za „nečestné a nesportovní“. Jenže techniky nindžucu byly vyvíjeny pro využití na bitevním poli, nebo k přežití a splnění mise, na rytířský kodex se v nich moc nehledí. Z toho důvodu se z nindžucu nestal bojový sport, nelze v něm pořádat zápasy a turnaje, dodnes se vyučuje jako tradiční bojové umění, včetně své spletité historie a filozofie, ovšem s mnohými přesahy i do využitelnosti v rámci sebeobrany či řešení moderních konfliktních situací.
Jak jsem zmínil na začátku, tohle by bylo na dlouho a stejně by se mi patrně nepodařilo vysvětlit celou tuhle problematiku dostatečně obšírně. Zájemce o toto bojové umění můžu odkázat na naše webové stránky www.bujinkanprague.com, kde můžou získat řadu informací, včetně odkazů na další knižní či internetové zdroje. Těm, které to zajímá opravdu do hloubky, můžu poradit jedině to, aby zašli na některý z našich tréninků a vyzkoušeli si to na vlastní kůži. Žádné bojové umění se nedá vysvětlit teoreticky, bez přímé zkušenosti.

Můžete čtenářům poradit nějaká díla, kde vyobrazení nindžů odpovídá, či se alespoň přibližuje skutečnosti?

Těch opravdu není mnoho. Souvisí to s několika věcmi. Zaprvé, opravdu autentických historických záznamů o nindžích není mnoho, takže vytvořit si přesnou a správnou představu o tom, jak to bylo ve skutečnosti, není snadné. Zadruhé, o nindžích se odjakživa tradovala řada zveličených či vysloveně nepravdivých informací, a sami nindžové jejich šíření aktivně napomáhali, protože jim to usnadňovalo jejich práci. Zatřetí, moderní popkultura se těchto mýtů s velkou radostí chopila a rozvinula je do nebývalé šíře, protože – přiznejme si to: nindžové v černých kuklách, kteří kolem sebe mrskají šurikeny, mizí v obláčcích dýmu a skládají prsty to všemožných mystických znamení, jsou prostě „cool“.
Tradičně se jako poměrně věrné zpodobnění historických nindžů doporučuje filmová série „Shinobi no Mono“, na které mimo jiné spolupracoval jako konzultant Masaaki Hatsumi, zakladatel organizace Bujinkan Dojo. Tato série se zabývá osudy historicky skutečně doložených lidí spojovaných s nindžucu, s maximální možnou věrností.
Já se obvykle u podobných otázek neudržím a sám za sebe doporučuji japonský animovaný film Princezna Mononoke studia Ghibli. :-) V něm se objevuje jistý Džiko-bó stojící v čele jisté organizace... a ačkoliv to není nikde přímo řečeno a nikdo tam nepobíhá v černých pyžamech, takhle nějak si já osobně představuji dokonalé ztvárnění toho, jak by taková nindžovská skupina mohla v reálu fungovat.

Co rád děláte ve volném čase, když zrovna nepřekládáte nebo necvičíte?

Samozřejmě hodně čtu, dívám se na filmy a televizní seriály, rád chodím do přírody, na kolo nebo na túru, moc rád cestuji a chodím po horách. A abych těch pohybových aktivit neměl málo, tak se kromě bojových umění věnuji už několik let lezení, takže docela dost času trávím na umělé stěně nebo venku na skalách.

Děkuji za rozhovor a přeji vám, ať se daří ve všem, do čeho se pustíte.