Knihy pro dospělé

Zánik světa očima jedenáctileté dívky

Recenze

Vytvořeno 12. 8. 2012 2:00

Autor: Marta Šimečková

Letos dne 21. června, symbolicky v nejdelší den roku, vyšla v originále i v několika překladech kniha Věk zázraků (The Age of Miracles), prvotina americké autorky Karen Thompsonové Walkerové. Proč zrovna v tento den? A v čem je tato kniha natolik originální, že své autorce, dá se říci na poli krásné literatury do té doby neznámé, vydělala více než milion dolarů?

Číst dál: Zánik světa očima jedenáctileté dívky

Ekonomické bajky anebo O tom, proč má jeden uspořený dolar větší přínos než jeden utracený dolar

Recenze

Vytvořeno 12. 8. 2012 2:00

Autor: Štěpán Ledvinka

Psát populárně-naučné knihy je vždy ošemetné. Odborník vám je shodí, protože jsou příliš povrchní, a pokud si odborník, jak říkáme, nebere servítky, tak prohlásí, že jsou plytké. Naopak laik často i přes veškeré autorovo snažení jen ztěžka rozumí tomu, o čem autor píše. Najít tu správnou tenkou hranici bývá opravdu těžké. Bratři Schiffové ve své knize využili k vysvětlení zákonitostí, kterými se řídí ekonomie, zvláštního literárního žánru – bajek. Nečekejte však bajky podobné těm Ezopovým. Jde spíše o alegorie či podobenství.

Číst dál: Ekonomické bajky anebo O tom, proč má jeden uspořený dolar větší přínos než jeden utracený dolar

Na návštěvu do pravěku i minulosti země

Recenze

Vytvořeno 11. 8. 2012 2:00

Autor: Lenka Martinková

Tajemný pravěk přitahuje snad všechny věkové skupiny, a přesto nevychází dost knih, které by čtenáři nenásilnou formou ukázaly svět před miliony let. Když už člověk přeci jenom narazí na publikaci, u které ho zaujme titul, zjistí, že jde vlastně o přednášku s tolika odbornými výrazy, že z toho nemůže být nikdy moudrý. Všechny požadavky široké veřejnosti skloubil dohromady Bořivoj Záruba a v Albatrosu vyšla nová kniha Záhady pravěku v otázkách a odpovědích.

Číst dál: Na návštěvu do pravěku i minulosti země

Lustigovy Bílé břízy aneb Vojáci bez zbraní

Recenze

Vytvořeno 11. 8. 2012 2:00

Autor: Jitka Libigerová

Arnošt Lustig je jedním z nejznámějších pražských autorů, který píše o židovských osudech. V roce 1941 byl z rasových důvodů vyloučen ze školy a o rok později se dostal do Terezína. V životě ho velice ovlivnil pobyt v koncentračním táboře v Osvětimi a Buchenwaldu. V březnu 1945 se rozhodl pro útěk z tohoto pochodu smrti a skrýval se až do osvobození.

Číst dál: Lustigovy Bílé břízy aneb Vojáci bez zbraní

Hranice rozdělující i spojující

Recenze

Vytvořeno 10. 8. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Minulost i současnost příhraničí je zdrojem silných a dramatických lidských příběhů. Zpracovat je a zachytit přitom neopakovatelnou atmosféru svérázného kraje je dar, který není dán všem literátům. Autor se musí s prostředím sžít, cítit běh jeho života, být jedním z lidí, kteří jsou v něm natrvalo zakotveni. Vztah ke kraji, zvlášť k tak specifickému, jako je příhraničí, se nedá naučit, musí se prožít.

Číst dál: Hranice rozdělující i spojující

Klímovy Miláčkové chřestýši

Recenze

Vytvořeno 9. 8. 2012 2:00

Autor: Jitka Libigerová

Šestnáct povídek seskupených pod názvem Miláčkové chřestýši a jiné ženské horory jsou knihou Ivana Klímy, která vypráví především o ženských hrdinkách. Některé ženy jsou zde zobrazeny jako „neskutečné mrchy“, jiné „dračiče“, ale i „nesebevědomé husy“.

Skoro všechny ženy touží po lásce. Ale jsou schopné pro to něco udělat, něco obětovat? Některé ano, jdou takříkajíc přes mrtvoly, aby dosáhly svého. Jiné touží pouze po rozkoši či kariéře, ale ty se ani nedočkají a končí tragickou smrtí – například hlavní hrdinka Vlasta v povídce Malomocní, která pracuje jako redaktorka a chce odhalit tajemství záhadného vlaku, jenž prý převáží malomocné. Ovšem zrovna vlak se jí stane osudným.
Jiné si namlouvají takové muže, o něž nakonec ani nestojí. Jsou to bezelstné potvory, které skončí samy.

Jsou chřestýši opravdu miláčkové?

Jak napovídá v názvu slovo „horor“, některé příběhy hororové či hrůzostrašné skutečně jsou. Podívejme se ihned na první povídku Miláčkové chřestýši. Už z názvu jde na nás téměř husí kůže. Příběh vypráví o Bětce, která pracuje na poště za přepážkou, a jednom neoholeném, rozcuchaném chlapíkovi, jenž si přichází vyzvednout zásilku. Počká si na Bětku před poštou, a ačkoliv ona zprvu nejeví zájem, odchází s ním na večeři. Poté spolu tančí a rozejdou se každý jinam. K sobě domů ji zve později, ovšem až po tom, co jí svěří, že pěstuje chřestýše.

Bětka zjišťuje, že fotí modelky a že mu zemřela žena – na co, to se nedozvídá. Chová se k ní spíše odtažitě, nedává ji najevo city, ona se do něj i přesto zamiluje. Tento tajemný muž jí nabídne, aby pracovala s ním, že by pomáhala vyvolávat fotografie a také s korespondencí. Ona si však představila, že by zůstávala u něj doma sama se třemi obrovskými chřestýši, kterým říká jejich majitel miláčci, a hned ji to přešlo.

Když u něj takto jednou ze soboty na neděli přespávala, našla od něj vzkaz, že musel narychlo za nějakým kšeftem! Bětka se tedy rozhodla, že se osprchuje. Když stála nahá ve sprše, zaslechla známé zachřestění…

Jaké ji v tuto chvíli provázely pocity? Dokáže vůbec člověk na něco myslet před tím, než zemře? Je to zřejmě individuální a záleží rovněž na situaci. Já bych strach asi měla, smrti se neskutečně bojím. Snad proto, že jsem v životě ještě úplně nedosáhla všeho, co jsem měla či mám v plánu…

„ ,Miláčku,´ řekla tichým vemlouvaným hlasem, ,vrať se zase do svého pokojíčku. Buď hodná a nech mě. Já ti neublížím. Mám tě ráda. Pohladila bych tě, kdybych věděla, že mě máš taky ráda.´
Had jí naslouchal. Anebo jí to aspoň tak připadalo. Začal se rozvinovat, jeho ocas už nechřestil. Zdálo se, že se rozhodl odplazit z koupelny. ,Tak vidíš, holčičko, jak umíš být hodná.´
Chřestýš se odplazil, jeho strakaté tělo projelo předsíní a vklouzlo pootevřenými dveřmi do hadího pokoje. Zabouchla za ním. Třásla se. Věděla, že musí ihned odtud.
Řítila se dolů po schodech. Jeho manželka tehdy před pěti lety, zřejmě nestačila utéct. Možná na ni had také čekal v koupelně a ona na něho šlápla dřív, než ho zahlédla a stačila oslovit. Možná jí ho položil na prsa, když spala.
Nemyslet na ni. Nemyslet na všechny ty, které sem přicházely před ní a které bůhví jak skončily. Nemyslet na toho člověka, kterého snad milovala a který ji uštkl víc, než by to dokázal jakýkoliv had.
Když vyběhla z domu, věděla jistě, že se už nikdy nevrátí.
Stále viděla nehybné hadí oči a rozeklaný jazyk, který šlehal proti ní. A ona tu potvorou oslovila: Miláčku!
Poprvé ji napadlo, že člověka může k něžným slovům vést nejen láska, ale také strach.“

Kam až sahá ženská představivost?

To je někdy neuvěřitelné. Kupříkladu v povídce Koncert si žena stěžuje svému milenci, že ji nevezme nikdy do kina. Ten jí chce udělat radost, ale nakonec skončí alespoň v parku. Přichomýtnou se zde muži s pouzdry na housle – ona se domnívá, že mají samopal a zabijí ji. Že ji její milenec nechá zavraždit. Muzikanti dohrají, ukloní se a odcházejí. Žena se zvedá z lavečky a říká mu, že ji stejně opustí.

Zajímavá a také trochu hororová je povídka Eliška a zvíře. Pěkný je pouze její název. Obsahově vypráví o Vladimírovi, který si domů přivede „děvku“ Lucii, a jen tak mimochodem – jakoby se nechumelilo – to oznámí své ženě. Chtějí Elišku vyhodit z bytu, ta se však nenechá, poleje Lucii hrncem vody a jemu řekne, že ho zabije. Odejde do pojišťovny, kde pracuje, a vezme si odtud prášky proti bolesti. Měla je na bolesti v zádech, bylo jich dvacet, ale když si jeden jediný vzala, udělalo se jí tak špatně, že raději bolest v zádech dál snášela. „Na dóze stálo: 120 mg. Dihydrocodeini hydrogenotartras.“ Chce otrávit jak manžela, tak i Lucii. Přemýšlí, že se rovněž otráví. Vladimír ji totiž zrazoval trvale a s mnoha ženami. Dávno od něj chtěla utéct, ale muži ji přišli odporní. Zřejmě to bylo kvůli nepříjemné zkušenosti z mládí, jež ji poznamenala. Když jí bylo čtrnáct let, pokusil se jí znásilnit její učitel tělocviku. (Naštěstí se mu ubránila. On jí dal zlatý prstýnek, aby mlčela. Ona ho však hodila do řeky.)

Seděla v parku a vzpomínala na jejich svatbu, při níž si ještě ten večer Vladimír užíval s nějakou lehkou dívkou. Po chvíli si k ní přisedl vandrák a začal na ni mluvit, neměla však zájem o společnost. Připravila si prášky, avšak než vešla do bytu, uviděla zvíře. Nebyla to kočka, ani pes, ani had – vykřikla, byl to zřejmě aligátor nebo kajman anebo krokodýl. Stála tam nehnutě a v duchu si říkala, jaký „zmrd“ je její manžel Vladimír!

Dala se na útěk do parku. Na lavečce si všimla, že to zvíře se plazí za ní. Zavřela oči a ihned se jí zdálo, že se ocitla na břehu moře či řeky a u vody se vynořují ještěři. Pak ucítila dotek onoho zvířete, v rychlosti si nasypala obsah dózy, kterou měla v kabelce, do dlaně. Zvíře se však chtělo na ni vrhnout, proto proti němu hodila pilulky. Zvíře se za moment pustilo jakoby za ní. Utíkala, přistihla se, jak míří do vody do jezírka. Myslela na to, že jestli zvíře pojde, bude jí ho líto.
(Klíma, I. Miláčkové chřestýši a jiné ženské horory. Praha: Academia 2007, s. 166.)

Knihu Miláčkové chřestýši a jiné ženské horory vydalo nakladatelství Academia

Tajemné náznaky, nebo pouhé náhody?

Recenze

Vytvořeno 8. 8. 2012 2:00

Autor: Lenka Martinková

Kdo by neznal knihy Ericha von Dänikena? Většinou všechny záhadné jevy vysvětluje působením mimozemských inteligencí, ale i dnes má svoje pokračovatele, kteří ne všechny události přikládají mimozemšťanům, ale spíš pátrají v minulosti a hledají tajuplné souvislosti. Jedním z nich je španělský novinář a spisovatel Javier Sierra se svojí knihou Záhady historie, které řídí naše kroky.

Číst dál: Tajemné náznaky, nebo pouhé náhody?

Knize Jiřího Holuba Jak se zbavit Mstivý Soni nechybí dávka humoru

Recenze

Vytvořeno 8. 8. 2012 2:00

Autor: Jitka Libigerová

Nakladatelství JaS vydalo kastelánu Jiřímu Holubovi knihu ze školního prostředí Jak se zbavit Mstivý Soni. Povede se to žákům páté třídy?

Číst dál: Knize Jiřího Holuba Jak se zbavit Mstivý Soni nechybí dávka humoru

Popis jednoho umírání

Recenze

Vytvořeno 7. 8. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

O posledním roce života Franze Kafky víme díky deníkovým zápisům a hojné korespondenci poměrně hodně. Byl to těžký rok poznamenaný vážnou nemocí. Nabízí se otázka, zda není troufalost nazvat knihu, jejímž tématem je umírání, Nádhera života. Michal Kumpfmüller se inspiroval jednou z dřívějších úvah, které si Kafka poznamenal do svého deníku. Vyjadřuje v něm domněnku, že nádhera života leží kolem každého, je však zastřená, proto ji nevnímáme, ale dokážeme ji přivolat. Byl schopen ji přivolat i Kafka ve svých posledních chvílích?

Číst dál: Popis jednoho umírání

Zkáza pudu sebezáchovy

Recenze

Vytvořeno 7. 8. 2012 2:00

Autor: Petr Měrka

Vyprahlost, prázdnota, bezúčelnost, tolik ke krátké charakteristice mentálního rozpoložení ústřední „bezejmenné“ postavy Houellebecqovy prvotiny Rozšíření bitevního pole.

Číst dál: Zkáza pudu sebezáchovy